ARABELLA. Se vší silou se snažím neustále nevzdychat, jak se vleču ze schodů s taškou zavěšenou na jednom prstu. Jít do školy je to poslední, co chci, ale zároveň se odmítám válet v posteli a nepřetržitě brečet, jak mi srdce velí. Nemůžu přece obden ronit slzy, kdykoliv si na něj vzpomenu. Je to trapné. Ne že by zmizel úplně – dělí nás jen pár kilometrů a není to ani měsíc. Nemůžu se chovat pořád