Sabrinina ložnice byla jedna velká nepořádnost. Hned za dveřmi se válela ledabyle otevřená cestovní taška. Oblečení z ní i z postele trčelo jako na zapadlém bleším trhu. Sebastian si to prohlédl zblízka – hadry laciné a obnošené, samý cár. Sakra, neutekla ta holka s padesáti tisíci dolary, co jsem jí dal? Sebastian zachoval chladnou hlavu. Zavřel dveře, popadl klíče a jel rovnou do nemocnice za matkou. Sabrina tam nebyla. Vytáhl mobil a vytočil její číslo. Snesl by, kdyby ho obelhala, ale podvést jeho matku, které zbývají sotva dva měsíce života, to už bylo moc! Až přijde čas, klidně rozpoutá v South City peklo, ale tu holku dostane zpátky. Telefon zazvonil sotva jednou a Sabrina už ho zvedala. V hlase měla lehkou paniku: „Pane Forde, dneska jsem za tetou Grace nebyla, musím něco zařídit. Potřebuju ještě chvilku, hned budu zpátky!“ „Kde jsi?“ zeptal se Sebastian, sotva ovládal vztek. „Já… na stavbě na jihozápadním předměstí South City, jsem…“ Než Sabrina stačila dokončit větu, skočil jí do řeči: „Do dvou hodin buď v restauraci Cloudella u nemocnice. Poslouchej, Scottová! Nemysli si, že ti jen tak promíjím, že jsem ti dal padesát tisíc! Opakuju ti, během platnosti naší smlouvy je tvůj hlavní úkol, aby byla moje matka šťastná! Jinak…“ „Cloudella, jasně. Budu tam za dvě hodiny!“ Sabrina okamžitě zavěsila. Byla na stavbě, kde kontrolovala tloušťku ocelových prutů. To byla poslední část zkoušky, kterou jí nařídila firma, u které se ucházela o práci. Sabrina včera ponocovala do tří do rána, kreslila návrhy. Vstala po pouhých dvou hodinách spánku, aby si vybrala, co na sebe, ale ať zkoušela cokoliv, nic pořádného nenašla. Nakonec sáhla po černé pouzdrové sukni, už notně obnošené, a bílé halence. Obula polobotky na mírném podpatku a vyrazila brzy ráno. Musela pěšky pět kilometrů na autobus, který ji zavezl přímo na místo pohovoru. Když dorazila do firmy, personalista se na ni nechápavě podíval: „Slečno Scottová, vy se hlásíte na pozici designérky, nebo uklízečky?“ Sabrina se lehce začervenala. Nic nevysvětlovala, jen vytáhla z tašky hromadu nákresů a podala je personalistovi: „Jsou kreslené ručně, s poznámkami o typu místnosti i použité oceli a jejím zatížení. Všechno jsem tam popsala.“ Personalista oněměl. Po chvíli řekl: „Musím říct, že jste velmi dobrá.“ Sabrina se rozzářila: „Děkuju, moc děkuju!“ „Nicméně, musíme ještě posoudit vaše schopnosti přímo na stavbě. Pokud projdete zkouškou, práci dostanete,“ dodal personalista. „Žádný problém!“ Sabrina ho okamžitě následovala na stavbu na jižním předměstí. Právě dokončila zkoušku, když jí zavolal Sebastian. Nechtěla už déle otálet, bála se, že se Grace něco stane, a tak hovor rychle ukončila. Otočila se k odchodu, když ji náhle zastavil manažer Lewis, který ji najal: „Sabrino, počkejte, udělejte mi laskavost.“ Sabrina se zastavila: „Jakou laskavost, pane Lewisi?“ „Pomozte mi přeházet tyhle tvárnice na druhou stranu,“ řekl Lewis ledabyle. Sabrina se bála, že přijde o práci, kterou právě získala, a tak přikývla: „Dobře.“ Její hubená postava, jak se vláčela s tvárnicemi sem a tam, upoutala pozornost muže ve sportovním autě u silnice. „Ošuntělé hadry, krátký účes bez ofiny, žádný make-up a nenápadná tvář – a přitom chladná a krásná, jako by měla neuvěřitelnou sebekontrolu. Tipuju, že je stoprocentní panna. Zayne, co myslíš, jak by reagovala, kdybych ji dostal do postele? Hádám, že by se úplně zbláznila!“ řekl Nigel Conor Zaynu Smithovi s uličnickým úsměvem. Zayn se zamračeně ušklíbl: „Pane Nigele, vy už jste měl tolik holek, že je ani nemůžete spočítat. Tahle vypadá jako zakřiknutá venkovanka. Nebojíte se, že se jí pak nezbavíte?“ „Ještě jsem nepotkal ženskou, které bych se nedokázal zbavit!“ odfrkl si Nigel a koutkem oka sledoval Sabrinu. Stovka tvárnic není nic moc, ale Sabrina byla těhotná a na podpatcích, takže si netroufla nosit jich moc najednou. Trvalo jí to skoro půl hodiny. Nebyla ani tak unavená, jako ji bolely nohy. Konečně odkulhala k silnici a čekala na autobus. Čekala už víc než deset minut. Když viděla, že už je pryč víc než hodina, začala být nervózní. V tu chvíli před ní zastavilo stříbrnošedé sportovní auto. „Slečno, jedete do města? Svezu vás.“ Sabrina neodpověděla, ani se na muže v autě nepodívala. K cizím lidem byla vždycky nedůvěřivá. „Jsem syn majitele téhle developerské společnosti.“ Nigel to dořekl a zavolal na personalistu: „Hej, Lewisi, pojď sem!“ Manažer Lewis přiběhl, celý uťápnutý: „Pane Nigele, co si přejete?“ „To je ta nová posila, ne?“ zeptal se Nigel. „Ano, pane Nigele.“ „Je to odtud daleko na autobus, a já se zrovna vracím – svezu tu slečnu,“ řekl Nigel a podíval se na Sabrinu. „Sabrino, poděkujte panu Nigelovi,“ připomněl jí Lewis. Sabrina se kousla do rtu a rozpačitě řekla: „Děkuju.“ Auto vyrazilo rovnou do města. Sabrina neřekla ani slovo. Jen se dívala z okna. „Využívají vás jako otroka,“ prohlásil najednou Nigel. „Prosím?“ nechápala Sabrina. „Víte, proč vás ten starej Lewis nechal přehazovat ty tvárnice? Protože u týhle práce musíte umět kreslit i makat.“ Nigel sledoval Sabrinu ve zpětném zrcátku, aby viděl, jak zareaguje. Sabrinina chladná a odměřená tvář se ani nepohnula. Jako by tušila, do čeho se pouští. „Chcete tu práci ještě?“ zeptal se Nigel. „Ano.“ Nigelovi došla slova. Je zvyklý na to, že se mu ženské vtírají do přízně, ale tahle ošuntělá holka z vesnice s ním ani nemluví. V duchu se ušklíbl: *Jednou budeš moje! A jestli budeš dál tak chladná a odměřená, to už si pak nějak zařídím!* „Slečno, kam to bude? Rád vám udělám další laskavost a zavezu vás, kam potřebujete,“ nabídl se Nigel. „Ehm… u Houston Street je restaurace Cloudella, znáte ji?“ zeptala se Sabrina. Nevěděla, proč ji Sebastian posílá zrovna tam, ale adresu si zapamatovala dobře. Ta restaurace nebyla moc známá, takže Nigel o ní neslyšel. Ale auto mělo navigaci. Zapnul ji a zjistil, že cesta tam potrvá hodinu. Sabrina byla nervózní, pot jí stékal po zádech. Konečně auto zastavilo, ona bez poděkování vystoupila a rozběhla se ke vchodu do restaurace. „Sabrino! Co tady děláš?“ zatarasila jí cestu Selene ve svatebních šatech a vztekle se na ni zamračila.