Zírám na Christianovu tvář a naprosto mi docházejí slova. Christianův výraz okamžitě zjemní, když vidí tu opravdovou bolest v mých očích. "Do prdele," zamumlá, vykročí vpřed, zavrtí hlavou a natáhne ke mně ruku. "Iris, já –" Ale já udělám krok zpět, nechci, aby se mě teď dotýkal. "To je… to si o mně opravdu myslíš?" zašeptám zděšeně. "Ne," řekne napjatě a já mu chci věřit – ale proč to tedy řekl?