Znovu vykřiknu, zakryju si hlavu a krčím se, jak nejníž můžu, nohy mi kloužou po zadním sedadle a kopnu mafiánského krále do stehna – „Kurva, jeď, Frankie!“ zařve mafiánský král, „jsou nám na zasraný patě!“ „Dolů!“ zařve mafiánský král, krčí se a přehodí své tělo přes to moje, zatímco Frankie prudce strhne auto doprava a naše pneumatiky kvílejí na silnici. Pak, myslím, vykřiknu, stáhnu se zpět do klubíčka, mumlám modlitby, které jsem neříkala od dob, kdy jsem byla dítětem na katolické základní škole a kterým jsem tehdy ani moc nevěřila. Ale teď prosím kohokoli, kdo by tam venku mohl poslouchat, aby prosím, prosím, zachránil můj život. Střelba ustane a cítím, jak se ze mě zvedá váha mafiánského krále. Začínám zvedat hlavu, ale najednou se celé naše auto prudce nakloní na stranu a nějak poznám, že nás zasáhli zezadu. „Kurva, zatoč, Frankie!“ křičí mafiánský král, šíleně, chrlí další kulky z rozbitého okna. „Nemůžu – není kam –“ „Na Dvaačtyřicátou ulici!“ křičí chlap na sedadle spolujezdce, jeho hlas je frustrovaný a ostrý strachem. „Už to bude!“ křičí teď Frankie, prudce strhne volant na stranu tak, že se celé auto ohne doprava – Auto se zvedne na dvě kola a já strachy vykřiknu, jak mi tělo klouže po zadním sedadle. Světla problikávají okny a troubí klaksony, protože Frankie přejíždí celou řadu aut, aby se otočil. Můj výkřik se změní v ječení, když se úplně vznáším ve vzduchu, ale najednou mě popadnou ruce, jedna mě chytí kolem pasu, druhá mi skočí na hlavu a zakryje mi lebku v momentě, než se praštím o sklo okna – Zalapám po dechu, oči se mi rozevřou, když mě vtáhnou do klína mafiánského krále, a když se mé oči setkají s jeho, uvědomím si, že kdyby tam nebyla jeho ruka, která by tlumila náraz o sklo, můj mozek by byl teď všude v tomhle autě. S rozšířenýma očima zírám do jeho tváře, která je najednou tak blízko té mé. Naše SUV se narovná na čtyři kola a letí ulicí a zběsile se proplétá mezi auty. Mafiánský král plynule nadává, odtrhne pohled od toho mého a zaměří ho na Frankieho. Oklepe si ruku, aby se zbavil bolesti. „Setřásli jsme je?!“ „Řekni mi, šéfe!“ volá Frankie přes rameno a – se mnou stále v klíně – se Král otočí a podívá se ven zadním oknem. Podívám se taky, ale… Vidím jen taxíky, sedany. Žádná stopa po nich. „Prozatím,“ zavrčí Král napjatě. „Prozatím jsme je setřásli.“ Ještě chvíli se dívá, ale pak se jeho tělo uvolní, jen trochu. Prudce vydechne a otočí se zpět dopředu auta. „Byt na Brown Street, Franku,“ řekne teď chladněji, než byl předtím. „Musíme se na chvíli schovat.“ „Rozkaz,“ řekne Frankie, stále jede rychle, ale teď už trochu víc splývá s dopravou. Koneckonců, nic nekřičí zločinnou činnost tak jako letět městem s rozbitým zadním oknem a unesenou striptérkou. Dává smysl, že chtějí splynout, teď, abychom zmizeli. Aby nás nenašel ten, kdo nás pronásledoval, ať už z jakéhokoli důvodu. „Prosím,“ vydechnu, můj hlas se chvěje – a překvapí mě, když slyším to slovo vycházet z mých rtů. Řekla jsem to bez přemýšlení. Mafiánský král okamžitě obrátí svou pozornost ke mně. „Můžete – můžete mít všechno –“ řeknu a ukážu na peníze rozházené po celém zadním sedadle, které teď lehce vlají ve větru vanoucím rozbitým zadním oknem. „Jen… mě pusťte…“ Mafiánský král si mě dlouho prohlíží a pak se ušklíbne. „Třetina těch peněz byla nedávno moje,“ řekne chladným, vypočítavým hlasem. „A vzdal jsem se jich dost snadno za tanec. Co tě vede k domněnce, že to,“ řekne a kývne na peníze na sedadle a na podlaze, „bude stačit na to, abys sis koupila svou svobodu?“ Zaváhám, nevím, jaká by měla být odpověď. „Já – já vám seženu víc,“ zamumlám zoufale. „Můžu pracovat –“ Jeho úšklebek se prohloubí a on na mě zírá, začíná trochu kroutit hlavou, téměř v… nevíře? Nevím – nechápu to. Nedokážu přečíst jeho výraz. „Prosím,“ prosím, můj hlas je tichý, jak se mi oči plní slzami. „Prosím, nedejte mě Donu Bonettimu… neprodávejte mě do nevěstince…“ Mafiánský král mě pevněji obejme a jeho tvář zvážní smutkem, dokonce i lítostí. A najednou mě drží v náručí, zvedne ruku a jemně mi přejede klouby prstů po tváři a zírá mi do očí. „Irisi,“ zamumlá a já ztuhnu, když slyším své jméno na jeho rtech. A najednou si na něco vzpomenu. Tehdy jsem byla příliš rozptýlená, ale on mi už jednou řekl Iris, že? Poté, co jsem dotančila… Je nějak spojený i s Bonettim? „Jak…“ zašeptám, zmateně na něj potřásám hlavou, „jak znáte moje jméno?“ „Irisi…“ zašeptá, „nepoznáváš mě?“ Trochu se odtáhnu a prohlížím si ho, vnímám silnou linii jeho lehce strništěné čelisti, jeho rovný nos, modrošedé oči pod tmavým obočím…. A jak na něj zírám, uvědomím si, že na něm opravdu něco povědomého je, zvlášť na jeho očích. Nepředstavuji si to. Ale nedokážu si dát dohromady, co… „Jsi mafiánský král,“ zamumlám, zamračím se na něj a snažím se, aby si moje mysl dala dohromady všechny kousky. Protože mi tu něco chybí, prostě to vím. „Ano, a?“ řekne a zvedne na mě obočí způsobem, který vyvolá nějakou vzpomínku. Jak – jak sakra jsem věděla, že zvedne obočí zrovna takhle? „A ty… jsi mě unesl? Abys se… pomstil? Bonettimu? Nebo protože jsem viděla, jak někoho zastřelili? Nebo…“ Usměje se na mě, teď už šířeji, a nechá svůj pohled klouzat po mých rysech. „Unesl jsem tě, abych tě ochránil, Daisy.“ Rozšíří se mi oči, když slyším své dětské jméno na jeho rtech a všechno zapadne na své místo. Vzpomínky se mi v okamžiku vrací. Pozdně letní soumraky strávené běháním po zadních polích s chlapcem, který mi říkal Daisy, podle mé oblíbené květiny. Vykrádání se o půlnoci s mým bratrem do domu vedle, abychom si hráli deskové hry až do úsvitu s chlapcem, který tam bydlel – kde mě naučil hrát poker. Tisíce zimních odpolední stavění sněhových pevností s mým bratrem a s jeho smějícím se, modrookým nejlepším kamarádem… „Christiane,“ vydechnu a prsty se mi zaryjí do látky jeho košile. Zírám na něj bez mrknutí, jako by zmizel, kdybych z něj na vteřinu spustila oči – jako bych ho ztratila znovu, tentokrát navždy. „Ahoj, moje maličká,“ zamumlá a jemně mě hladí po tváři. „Nikdy z tebe nespustím oči.“