Existuje mnoho zážitků, které většina žen považuje za víceméně univerzální. Jedním z těchto zážitků je nutnost jít někam po setmění. Často je to nervy drásající zážitek. Nervózně svíráte klíče, rozhlížíte se kolem, snažíte se držet dobře osvětlených míst a vyhýbat se lidem na ulici. Problém je, že na téhle ulici nejsou žádní jiní lidé. Proč je to problém? No, je to problém, protože když jsem jediná další osoba na této ulici, proč slyším za sebou druhé kroky? Jsem ve střehu, opatrně se rozhlížím, ale nikoho nevidím. Pospíchám a jdu o něco rychleji, zdráham se utíkat, aby to někoho nevyprovokovalo k pronásledování. Je divné, že předpokládám, že ty kroky patří někomu, kdo mě sleduje? Možná. Ale nemůžu se zbavit toho pocitu. Dnes jsem několikrát během práce v místní mateřské školce cítila na sobě pohledy, ale pokaždé, když nějaké dítě začalo plakat nebo se prát, jsem na to zapomněla. Ale teď, když jdu v noci domů, se mi všechny ty chvíle vrací. Proč, ach proč musel mít pan Rollinson takové zpoždění s vyzvednutím dcery? Obvykle se dostanu domů, než se setmí. Bydlím jen pár minut od svého pracoviště. Ale dnes zavolal a řekl, že má zpoždění. Jako nejnovější a nejméně zkušená členka personálu jsem to byla já, kdo tam musel zůstat, aby dítě mohlo jít domů a já jsem pak mohla zamknout. Výsledkem je, že jsem uvízla cestou domů ve tmě. Měla jsem si zavolat Uber nebo něco podobného, ale nechtěla jsem utrácet peníze, říkala jsem si, že je to přece jen kousek. Než by Uber přijel, byla bych pravděpodobně už doma! No, teď toho rozhodnutí lituji. Rychle si v duchu zhodnotím situaci. Jsem asi deset minut od domova. Možná méně, kdybych běžela, ale nikdy jsem nebyla nijak zvlášť atletická a mám astma, takže běh by pravděpodobně dopadl špatně. Nemám moc možností, jak se bránit, jen klíče, které už svírám, kabelku a prázdnou krabičku na oběd. Mám na sobě černé boty s plochým podpatkem, které jsou alespoň dobré pro pohyb. Potřebujete dobré boty, abyste celý den honili batolata. Moje džíny a světle růžové tričko s barevným logem mateřské školy se příliš nehodí k tomu, abych splynula s davem nebo se schovala, ale to může být moje jediná možnost. Moje dlouhé hnědé vlasy jsou svázané do volného culíku s lehkou vlnou na konci. Ráno, když jsem odcházela z domova, byly natočené, ale nevydrželo to celý den. To je tak zbytečná myšlenka, kterou teď mám. Ale alespoň mi vlasy nepřekážejí, i když si najednou představuji všechny způsoby, jak by culík mohl být problém. Je pro útočníka snazší mi zatáhnout za vlasy, když je mám nahoře nebo dole? Opravdu mi to připadá jako něco, co by nás měli učit ve škole. Možná bych mohla někomu zavolat o pomoc, ale komu? Policii? Trvalo by jim věčnost, než by se sem dostali, bylo by rychlejší utéct domů. Navíc, co jim mám říct? MYSLÍM SI, že na stejné ulici jako já MOŽNÁ někdo je a PŘEDPOKLÁDÁM, že mě sleduje? Jo, pochybuji, že by přijeli ve spěchu. Mohla bych zkusit svého bratra Damiena. Přijel by, kdybych ho požádala, ale je hasič a dnes večer má noční směnu. Což znamená, že buď řeší nějakou mimořádnou událost, NEBO je na hasičské stanici. Trvalo by mu to stejně dlouho, než by dorazil jako policie. Dobře, nový plán. Je tma, ale není TAK pozdě. Možná je někde poblíž otevřený obchod nebo firma, kam bych se mohla schovat. Někde s lidmi, kde bych mohla počkat, dokud ten, kdo to je, nepůjde svou cestou. Nebo dokud si nebudu moci zavolat Uber, aby mě odvezl zbytek cesty domů. Rozhlížím se kolem, ale všechny budovy kolem mě vypadají tmavě. Sakra, sakra, sakra! Bezmyšlenkovitě zabočím doprava do postranní ulice. Už nemířím domů, ale jsem si docela jistá, že tudy je nějaká čerpací stanice nebo něco podobného. V tuto chvíli mi nezáleží na tom, co to je za místo, jen když je dobře osvětlené a jsou tam lidé. Jdu jen o něco déle, než si uvědomím, že zabočení byla chyba. Zjevně jsem se spletla ve směru. Ulice jsou ve skutečnosti stále tmavší a po čerpací stanici není ani stopy. Kroky za mnou se přibližují. Srdce mi buší a potím se až příliš na tak chladnou noc. Jdu rychleji a cítím, jak mi culík pleská kolem ramen. Mám stažený hrudník, buď z astmatu, nebo z úzkosti, možná z kombinace obojího. Asi bych si měla vzít inhalátor, ale nechci se zastavovat a prohrabávat se v tašce. Kroky za mnou jsou tak hlasité, že riskuji rychlý pohled za sebe a konečně ho vidím. Vysoký, vyzáblý muž. Vypadá trochu zanedbaně, má rozcuchané vlasy a nezdravou bledost. Navážeme oční kontakt a jeho oči musí odněkud zachytit světlo, protože se v nich odráží zvláštní žlutá barva. Muž se na mě ušklíbne a zrychlí krok, dohání mě. Tak to je všechno, nemá smysl předstírat, že jsem ho neviděla. Rozběhnu se, tisknu si tašku a krabičku na oběd k hrudi. Panikařím, nemůžu dýchat a myslím, že jsem se ztratila. Všude je tma a nemám tušení, kam jít. Uvažuji o tom, že zaklepu na náhodné dveře a budu křičet o pomoc, když to uslyším. Zprava slyším hudbu. Nevím přesně, kde to je, ale okamžitě se stočím doprava a mířím k ní. Pálí mě plíce a trochu se mi točí hlava. Myslím, že nedostávám dostatek kyslíku, přesto se prodírám dál. Hudba se zesiluje. Vidím budovu, odkud vychází, v oknech svítí světla. Pospíchám k ní a zatáhnu za dveře, ale nejdou otevřít. Sakra, dveře jsou zamčené! Samozřejmě, že jsou zamčené, tohle je zadní část budovy. Utíkala jsem uličkou, aniž bych se podívala, na které straně budovy jsem. A teď, geniální, jak jsem, jsem uvízla v slepé uličce, kde není kam jít. Možná jsem toho chlapa ztratila? Otočím se a vykřiknu, když si uvědomím, že stojí jen pár metrů ode mě a neustále se přibližuje. Žlutý lesk je zpět v jeho očích. Nevím, co jiného dělat, tak po něm hodím krabičku na oběd. Je to docela zbytečné. Odhodí ji stranou a zavrčí na mě. Cože? Vrčí? Kdo sakra na lidi vrčí? Svírám klíče a držím je před sebou jako zbraň. Zbytečná, bezvýznamná zbraň, která mi nebude k ničemu, protože nemůžu ani pořádně dýchat, natož abych odrazila chlapa, který je pravděpodobně o dobrý kus vyšší než já. Udělá další krok ke mně a do světla proudícího z okna budovy a teď jsem si jistá, že jsem nedostala dost kyslíku, protože tady něco nehraje. To, co jsem považovala za propadlé tváře a chorobnou bledost, je ve skutečnosti zcela znetvořená tvář posetá šedavou srstí. Ve skutečnosti má muž po celém těle kusy srsti, jako nemocný pes, který ztratil polovinu srsti. Vsadím se, že tenhle chlap má blechy nebo něco podobného. Znovu se na mě ušklíbne, vnímá můj děs a teď vidím jeho zuby, nebo spíš tesáky. Co to sakra je? Křičím z plných plic a rukou, která nedrží klíče, buším na dveře za sebou. "NĚKDO MĚ PUSŤTE DOVNITŘ. PROSÍM, POMOZTE MI. PROSÍM! POTŘEBUJU POMOC, UDĚLÁM COKOLIV, PROSÍM!" Křičím bezmyšlenkovitě. Ta bytost se ke mně natahuje. Mávnu po něm klíči, ale chytí mě za zápěstí a trhne mnou dopředu. Cítím, jak se mi něco zakusuje do zápěstí, a vidím jeho drápaté prsty, jak mi pouštějí krev. Nemůžu dýchat, to je moc. Vidění se mi rozmazává. Umřu v zadní uličce a moje poslední myšlenka je, že si přeji, aby pan Rollinson neměl takové zpoždění.