Zadržím dech a čekám, skoro se modlím, aby měl dobrou odpověď. Nerada se zlobím. NECHCI se zlobit. Navíc je moje blaho téměř úplně v Torinových rukách, takže mu opravdu chci věřit. „Já… Já jsem se rozhodl… Nezmiňovat… Že zabíjím – že tvůj útočník je mrtvý… Protože ses mě nebála,“ odpovídá pomalu, skoro zdráhavě. Zamračím se a nakloním hlavu, nechápu, co tím myslí. „Takže? Od té doby, co jsem tady,