Probudím se na tvrdé dřevěné podlaze, obklopená cizími lidmi. Hrudník mě stále pálí a cítím se tak trochu jako v bezvědomí. Zápěstí mě bolí a v místnosti je až příliš světlo. Stále se nemůžu pořádně nadechnout. Sakra, kde mám inhalátor? Donutím se posadit a horečně hledám svou tašku. Kde je? Zpanikařím, když ji nemůžu najít, což jen zhorší mé dýchání. Divoce se rozhlížím, dokud nespatřím svou tašku. Je na lavici a její obsah je rozházený. Prohraboval se mi někdo ve věcech? To teď neřeším. Potřebuju inhalátor. Chci vstát, ale nějak se mi to nedaří. Navážu oční kontakt s rusovlasou ženou, která stojí poblíž mých věcí. „In- Inhal- Nemůžu-“ Snažím se ze sebe slova vyrvat. Zmateně na mě zírá a naklání hlavu, jak se snaží rozluštit, co říkám. Hluboký hlas za mnou mě donutí poskočit. „Má tam inhalátor.“ Upozorní hlas. Ženě se rozšíří oči pochopením. „Ach, kruci. Promiň. Hned ti ho přinesu.“ Vyhrkne slova, jako by se bála. Popadne inhalátor a dokonce i ten pochybný malý nástavec, který k němu mám, a s nervózním, ale laskavým úsměvem mi je oba podá. Chvíli mi trvá, než si vezmu lék, a dalších pár minut, než dostanu své dýchání alespoň trochu pod kontrolu. Nikdo se mi nic nesnaží říct, jen čekají, až se vzpamatuju. Hrudník mě stále bolí, ale už bych měla být schopná mluvit. „Děkuju.“ Řeknu ženě s úlevou. Lehce přikývne. Využiju příležitosti a prohlédnu si okolí. Jsem v malé kuchyni. Je dost uklizená, i když ze svého pohledu na podlaze vidím trochu špíny pod malým prostorem pro přípravu jídla. Rusovlasá žena mě zvědavě sleduje, po její pravici stojí docela obtloustlý muž v bílé zástěře, vypadá o to obtloustleji, že je velmi malý, pravděpodobně dokonce menší než já, a já mám na ženu docela průměrnou výšku. Je to tady kuchař? Je to restaurace? Ne, kuchyně je příliš malá. Taky cítím alkohol, takže možná bar? Zvuk hudby a hlasů se ozývá odkudsi z druhé strany téhle zdi. Bar se zdá pravděpodobný. Vzpomínám si, že za mnou někdo byl, majitel toho hlubokého hlasu. Otočím se, abych se podívala, odkud se ozval. Páni, na podlaze pár metrů ode mě klečí nejděsivější muž, jakého jsem kdy viděla. I když klečí, poznám, že je vysoký, a nejen vysoký, ale taky velmi svalnatý. Má hezkou tvář, ale to ho nějak jen dělá ještě víc zastrašujícím. Jeho výraz je zastrašující, mračí se na mě? Nebo má jen vážný případ odpočinkového nasraného obličeje? Má tmavé oči a tmavé vlasy. Má opálenou pleť a sleduje mě stejně pozorně, jako já sleduju jeho. Vypadá jako ten typ chlapa, který by dokázal člověka přerazit vejpůl a pak odejít, aniž by se o to staral, ale i přes to všechno si nemyslím, že mám v sobě strach z něj. Možná proto, že řekl té ženě, aby mi dala inhalátor, možná proto, že klečí na podlaze se mnou, místo aby nade mnou stál jako ti dva ostatní, nebo možná je to jen proto, že jsem dosáhla svého limitu a už v sobě nemám strach. Upřímně se cítím tak trochu otupělá. Taky mě pořád sleduje. Zajímalo by mě, co vidí? Sedmadvacetiletou ženu, která se nemůže zvednout z podlahy. Můj tmavý culík je rozcuchaný a padá mi do obličeje, zápěstí mi krvácí a vidím šmouhy špíny na své růžové košili. Taky si myslím, že mi chybí bota. Pravděpodobně na něj zírám s vykulenýma očima. Je tu světlo, takže pravděpodobně vidí, že jsou spíš nazelenalé než hnědé, jak vypadají ve tmě. Oči jsou asi to jediné, co mám po otci, vždycky jsem si myslela, že vypadám víc jako moje matka. Byla Japonka a přestěhovala se sem jako teenagerka. S mými vlasy, tónem pleti a výškou se po ní rozhodně víc podobám. Alespoň si to myslím. Zemřela, když jsem byla malá, ale bratr mi ukázal nějaké staré fotky a přísahám, že vypadám úplně jako ona. Ať tak nebo tak, pravděpodobně vypadám jako nepořádek. Vyčerpaný vrak lidské bytosti. Fuj. Odtrhnu oči od zastrašujícího muže klečícího na podlaze a pohlédnu zpět na ty dva ostatní. Oba se dívají střídavě na něj a na mě, jako by na něco čekali. Nemám tušení, na co. Mám něco říct? No… To zvládnu. „Kde to jsem?“ Zeptám se, aniž bych se na někoho konkrétně obracela. Zrzka a kuchař si vymění pohledy a pak se podívají zpět na toho děsivého chlapa. Dobře, on je tu jasně šéf, což mě vlastně ani nepřekvapuje. Otočím se k němu čelem, zkřížím nohy a pokusím se sedět s trochou důstojnosti. Předpokládám, že by bylo důstojnější vstát z podlahy, ale nejsem si úplně jistá, jestli to teď zvládnu. Složím si ruce do klína, hlavně abych se neoklepávala. Ten děsivý chlap na mou otázku neodpoví, místo toho se obrátí na ty ostatní. „Přineste lékárničku. Její zápěstí potřebuje ošetřit.“ Nařídí. Kuchař se ve spěchu odplazí pryč. Není třeba mu to říkat dvakrát. Ten děsivý chlap mě dál sleduje a stále mi neodpověděl na mou otázku. Nicméně položí jednu svou. „Jak se jmenuješ?“ Jeho hlas je tichý, ale naléhavý. Není to ten typ člověka, kterého zpochybňujete nebo se s ním hádáte. Nebo spíš není to ten typ člověka, se kterým se většina lidí hádá. Přesto se zdá, že se o mě stará, tak mu odpovím, i když mi vlastně ještě neřekl, kde to jsem. „Jsem Carina. Carina Akari. A ty? Jak se jmenuješ ty?“ Zeptám se zdvořile, není na tom nic špatného být zdvořilý, že? Zamrká na mě a to je jediný náznak, že ho to, co jsem řekla, nějak zarazilo. Odpoví pomalu. „Můžeš mi říkat Torin.“ Odpoví. „Dobře, Torine. Ráda tě poznávám… Myslím.“ Odměním ho slabým úsměvem. Kuchař se vrátí s velkou lékárničkou. Jako by byla až komicky velká. Na jaké incidenty se s tím připravují? Položí ji na zem vedle mě a pak se ohlédne na zrzku. Ta udělá půl kroku vpřed. „Mám?“ Ukáže na mé zraněné zápěstí, které má několik velkých škrábanců, které stále krvácejí. „Ne, Lauro. Postarám se o to já.“ Odpoví Torin. Aha, Lauro, alespoň začínám dostávat nějaká jména k těmhle tvářím. Beze slova otevře lékárničku a začne mi dezinfikovat rány na zápěstí. Jeho ruce jsou jemné navzdory štípání dezinfekce. „Co se stalo? Kde to jsem?“ Zkusím to znovu. „Na co si vzpomínáš?“ Zeptá se Torin. Snažím se vzpomenout, hlava mě stále bolí. „Šla jsem z práce domů. Někdo mě sledoval. Utíkala jsem a ztratila se. Skončila jsem v uličce a ten muž on byl… Něco na něm nebylo v pořádku. Bouchala jsem na dveře a křičela o pomoc a… ehm…“ Vrací se mi mihotavé útržky vzpomínek. Zhroutila jsem se na zem. Když se dveře otevřely, bylo tam jasné světlo. Někdo vyběhl ven, někdo… Ne, byl to Torin. To vlčí-muž-stvoření se mě pokusilo chytit, ale Torin se postavil mezi nás. To stvoření zaútočilo a… a… Nevím, co se přesně stalo. V jednu chvíli to stvoření skákalo na Torina a pak bylo odhozeno přes uličku a Torin byl… jiný. Větší, on… Měl rohy… A jeho oči byly černé, nejen duhovka, ale celé oko. On byl… Nevím, co byl. Ale rozhodně není člověk. „Carino? Na co dalšího si vzpomínáš?“ Naléhá. Všechny oči v místnosti jsou upřeny na mě, jak čekají, co řeknu. Otočím se zpět k Torinovi. „Odpudil jsi ho. Viděla jsem… Nevím přesně, co jsem viděla. Kromě… Existují monstra?“