Zírám nevěřícně. „Cože? Nemůžete mě tu jen tak držet. Co když se to monstrum vrátí? Nebudu moct utéct!“ zdůrazňuji. Mám asi milion dalších důvodů, proč nechci být magicky uvězněná v jedné budově, ale myslím, že bych měla začít těmi, co ohrožují život. Mohla bych se hádat, že mám práci, kam musím chodit, že potřebuji vydělávat peníze a tak. Ale i já vidím argumenty proti tomu. Pracuji s dětmi, a pokud se to monstrum VRÁTÍ, nemůžu je vystavit riziku. Ale i tak, nemůžu tu přece zůstat navždy. „Zde budeš v bezpečí,“ odpoví Torin prostě. A já mu věřím, sakra. „Ale… Nemůžete mě tu držet navždy. To není fér. Nic jsem vám neudělala,“ trvám na svém. Laura do mě šťouchne loktem. Zřejmě se s šéfem nediskutuje, i když se nezdá, že by ho moje stížnosti nějak zvlášť trápily. „Není fér, aby jsme byli všichni v ohrožení jen proto, že ti Torin zachránil život. Zdáš se milá, vážně. Ale prosím, pochop, nemůžeme ti jen tak… Věřit,“ prosí. Poznám, že se jí do té věci s poutacím kouzlem taky moc nechce. Zdá se jí nepříjemná myšlenka, že by mě tu měla uvěznit. Jsem si docela jistá, že Laura je legitimně milá osoba. Musí pro ni být opravdu těžké, když jí někdo nařídí uvěznit někoho proti jeho vůli. Přemýšlím o tom. Pokud je problém v tom, že mi nemůžou věřit, neznamená to, že tu budu trčet navždy, že? Znamená to jen, že tu budu, dokud mi nebudou věřit. Jsem důvěryhodná osoba. Všichni se zdají trochu paranoidní, ale nemůžu jim to vyčítat. Pokud potřebuji jejich důvěru, abych byla volná, pak bych si ji měla začít zasloužit. Otočím se zpět k Torinovi, který mě stále pozorně sleduje. Mám pocit, že možná čeká, až se zblázním nebo se pokusím utéct. „Slibuješ, že tu budu v bezpečí?“ žádám. Pomalu přikývne. „To kouzlo, které po ní chceš, aby seslala, se dá časem zrušit?“ ptám se. Znovu zamrká. Myslím, že jsem ho zmátla. „Ano. Ale pokud si myslíš, že ho budeš moct zlomit a utéct, budeš zklamaná. Jediný, kdo to kouzlo může zrušit, je ten, kdo ho seslal. Laura to kouzlo proti své vůli nikdy nezruší. Nejsi dost silná na to, abys ji k tomu donutila.“ Jeho tón je varovný. Ale já to vlastně oceňuji. Chrání své lidi, to je milé. „Neblázni. Nebudu ji nutit, aby něco dělala. Jen jsem se chtěla ujistit, že to není trvalé. Dobře, můžete to kouzlo seslat. Potřebujete, abych něco udělala?“ ptám se Laury. Podívá se na mě, jako bych se zbláznila. „Ty… Ty mě prostě necháš… Necháš mě to seslat?“ ptá se zmateně a já přikývnu. „Jo,“ souhlasím snadno. „Ale… Nebojíš se nebo nezlobíš? Nechceš utéct? V podstatě tě tu uvězňujeme, i když jsi nic špatného neudělala!“ připomíná mi. Zdá se, že ji ta myšlenka znepokojuje víc než mě. Usměji se na ni, snažím se ji uklidnit. „Nezlobím se. Možná se trochu bojím, ale kdo by se nebál? Chápu, že se všichni musíte chránit. Jste v téhle situaci jen proto, že jste mi pomohli. Uvězněná je lepší než mrtvá, a pokud to kouzlo není trvalé, tak si myslím, že jediné, co musím udělat, je naučit vás všechny mi věřit a vy ho sami zrušíte. Jsem přece důvěryhodná osoba. Rozhodla jsem se, že prvním krokem k získání důvěry všech je udělat to, v čem se cítíte všichni dobře. Pokud to znamená zůstat tady, tak budiž,“ vysvětluji. Všichni tři na mě zírají. I Torinova pokerová tvář se zdá, že se alespoň maličko pohnula. Vypadá… Zmateně. Jako by se díval na něco neuvěřitelného, jako na kachnu na kolečkových bruslích. Je docela roztomilé, jak je zmatený. Rychle se vrátí ke svému stoickému výrazu a já musím bojovat s nutkáním se chichotat. Možná jsem už trochu hysterická. Nevím. „Laura, sesli na slečnu Akari poutací kouzlo,“ nařídí podruhé. „Ano, pane. Hned to bude,“ souhlasí. Tentokrát se Laura nezdá být zdaleka tak zdráhavá. Stále vidím, že se kvůli tomu cítí špatně, ale zdá se, že moje poslušnost odstranila tu skrytou vinu, která jižírala. Jsem ráda. Nechci, aby se cítila špatně kvůli tomu, že chrání své přátele. Povzdechne si. „Carino, dej mi prosím ruku,“ žádá Laura. Vstřícně jí ji podám. Dám jí levou ruku, protože pravé zápěstí mám celé poškrábané a obvázané. Tohle je možná ta nejhloupější věc, co jsem kdy udělala. Mají pravdu, asi bych se měla snažit utéct, uniknout jim. Ale sama bych neměla šanci. Kromě toho, zdá se, že je spousta věcí, o kterých jsem nevěděla. Monstra a magie pro začátek. Chci vědět víc, i když jen proto, že mi to dává větší šanci na přežití. Nemám tušení, proč mě to monstrum pronásledovalo, ale pokud byl Torin schopen ho zahnat, pak se hodlám držet blízko něj. Laura otočí mou ruku dlaní nahoru, pak mi pevně uchopí zápěstí. „Promiň,“ omluví se, než zavře oči a začne něco šeptat. Jako by se snažila na něco vzpomenout a přehrávala si to v hlavě. Zápěstí mě začíná hřát. Je to kvůli jejímu sevření nebo se něco děje? Možná jsem s tím souhlasila, ale to neznamená, že z toho nejsem nervózní. Mé zápěstí už není jen teplé, je horké. Mám chuť ho vytrhnout. Dobře, teď už pálí. Instinktivně se chystám zatáhnout zpět, ale Torin se vrhne dopředu a chytí mě za ruku, drží ji na místě. „Ještě ne. Ještě chvíli,“ trvá na svém. Oči se mi zalévají slzami a já si koušu do rtu, ale přikývnu. Nepustí mou ruku. Co se zdálo jako hodina, ale bylo to pravděpodobně jen několik sekund, Laura otevře oči a pustí mé zápěstí. „Je to hotovo.“ Naváže se mnou oční kontakt. „Jsi omezena na budovu. Pokud se jen prstem dotkneš dveří, budeš toho litovat,“ varuje. Mělo by to být výhružné, ale nemyslím si, že to tak myslí, myslím, že mě opravdu varuje. „Co se stane, když to udělám? Nechystám se to udělat. Jen chci vědět,“ ptám se. „Tu pálivou bolest, kterou jsi cítila v zápěstí před chvílí? To je to, co budeš cítit, když opustíš tohle místo,“ vysvětluje. Napadne mě myšlenka. Opravdu bych se měla zeptat na víc otázek, než s tím souhlasím. „Co když mě odtud někdo vezme? Spustí to můj odchod nebo mé rozhodnutí odejít?“ pokračuji. Laura se zamračí. „Radím ti, abys nikoho nenechala, aby tě odtud odvedl. Ta bolest by byla… No, mohla by tě zabít,“ přizná a já se otřesu. Magie je zatraceně děsivá. Chci se podívat na zápěstí, jsem si jistá, že tam budu mít popáleninu nebo něco takového. Jenže se na něj nemůžu podívat, protože mi Torin stále drží ruku. Odkašlu si, když s ní trochu zatáhnu. Rychle mě pustí a udělá tři kroky zpět. Dobře, to bylo trochu přehnané. Ale aspoň se můžu podívat na zápěstí. S překvapením zjišťuji, že není vůbec červené nebo podrážděné. Nicméně je tam znamení. Nevypadá to jako zranění, spíš jako jizva, nebo jedno z těch bílých tetování. Vypadá to trochu jako spousta do sebe zapadajících trojúhelníků, které tvoří tvar diamantu. Je to docela hezké, i když jsem to nové body art nečekala. Najednou se Laura zakymácí. Automaticky vykročím dopředu a podepřu ji. „Páni, jsi v pořádku?“ ptám se ustaraně. Věnuj mi slabý úsměv. „Jsem v pořádku. Jen jsem opravdu unavená. To bylo velké kouzlo,“ ujišťuje mě. V tom okamžiku se jí podlomí kolena a ona se zhroutí dopředu na mě. Zachytím ji, jak nejlépe umím, ale je větší než já a já se s tím peru. „Ehm… kluci? Trochu pomoct?“