Torin se pohnul jako první. Vykročil vpřed a natáhl ruku, aby mi pomohl Lauru podepřít, ale než k nám stačil dojít, zavrávorala zpět. „Jsem v pořádku. Nepotřebuju pomoc,“ trvala na svém. Pokusila se udělat další krok a zhroutila se do Kylea, který ji chytil. Byl také menší než ona, ale zjevně mnohem silnější než já, protože ji dokázal dovést zpět k židli. Torin beze slova ustoupil a vrátil se ke své pozici opřený o zeď, ale já jsem byla trochu zmatená. Proč se Laura tak bránila jeho pomoci? Já jsem byla ta, která o pomoc požádala jako první, a neměla problém se do mě zhroutit nebo napůl složit Kylea. Je to jen proto, že je její šéf? Nebo se ho ve skutečnosti bojí? Nevím, proč by se ho bála, jasně, VYPADÁ zastrašujícím dojmem, ale znám ho teprve asi pět minut a už teď vidím, že je to slušný člověk. Nemluvě o tom, že jakkoli zastrašující může být, ten chlap je sexy. Kdybych měla do někoho „náhodou“ vrazit, on by byl moje první volba. Možná ví něco, co já ne. Ale nemyslím si, že na tom tolik záleží. Zachránil mě a byl jemný, když se staral o mé zranění. Jasně, TECHNICKY mě tu drží jako zajatce, ale nemyslím si, že by z toho byl nějak zvlášť nadšený. Raději si udělám úsudek na základě toho, co skutečně vím, a pokud vím, Torin je někdo, díky komu se cítím bezpečně. To mi prozatím stačí. Torin se odrazil od zdi a přistoupil ke mně. „Udělám, co budu moci, abych ti tu zajistil pohodlí. Je už trochu pozdě na to, abych toho dnes večer moc udělal, ale pokud zjistíš, co bys mohla potřebovat, Laura ti to zítra může obstarat. Může ti přinést věci z tvého domova a zbytek koupíme,“ řekl stroze. Zvedla jsem obočí. „Poslouchej, nevím, jak si to plánuješ, ale pokud nebudu pracovat, nebudu si moct nic dovolit. Sotva vyžiju, ale nemám moc úspor,“ přiznala jsem. Torin pokrčil rameny. „Technicky jsi můj vězeň. Postarám se o tebe, dokud tu budeš, v rozumné míře,“ dodal jako poznámku pod čarou, pravděpodobně se obával, že budu chtít nóbl pětihvězdičkové večeře a značkové oblečení nebo něco takového. Povzdechla jsem si. Nelíbí se mi myšlenka utrácet jeho peníze, ale pokud nebudu moct pracovat, nemám moc jiných možností. Holka musí jíst. „Dobře, zítra můžu zavolat do práce a dát jim vědět, že nějakou dobu nebudu v práci a…“ Zarazila jsem se, když Torin začal kroutit hlavou. „Co teď?“ zasténala jsem. „Vezmu ti telefon. Celý smysl toho, že tě tu držím, je ten, abys nikomu neřekla, co jsi viděla. Nemělo by to žádný smysl, kdybys mohla zavolat o pomoc,“ vysvětlil. Zamračila jsem se. „Začínám si myslet, že máte všichni problémy s důvěrou,“ přiznala jsem a myslím, že jsem v jeho očích zahlédla náznak pobavení, než rychle zmizel. Možná jsem si to i vymyslela. „Tohle opravdu není fér, víš. Všechno, co jsem udělala, bylo, že jsem utíkala o život a snažila se neumřít. Není moje vina, že jsem viděla toho monstrózního chlapa nebo že jsem tě viděla vypadat tak chlípně,“ postěžovala jsem si. Chvíli trvalo, než mi mozek stačil zpracovat, co jsem řekla. Laura šokovaně zalapala po dechu a Kyle se na mě podíval výrazem, který říkal, že nemůže uvěřit tomu, co jsem právě řekla. Nejsem si jistá, jestli můžu i já, byla to naprostá náhoda. Nervózně jsem se zasmála. „Promiň, myslela jsem tím, že jsem tě viděla vypadat tak monstrózně. Jako, s rohy a tak…“ Riskla jsem pohled do Torinových temných očí a viděla jsem, jak znovu jednou zmateně zamrkal. Jo, to dělá, když ho zmátnu. Nevypadá ale naštvaně nebo něco takového. Neodpověděl mi, tak jsem pokračovala ve své stížnosti. „Jde mi o to, že za nic z toho nemůžu, už jsem s touhle kletbou souhlasila a slíbila jsem, že nikomu nic neřeknu. Nemůžu si alespoň nechat telefon?“ prosila jsem. Zakroutil hlavou, jeho obličej stále vypadal nepřístupně. Sakra. „Měla bys vědět… Většina nadpřirozených bytostí má schopnost se před lidmi skrýt, nebo se přeměnit do lidské podoby. Pokud jsi toho muže viděla takového, jaký byl, bylo to proto, že chtěl, abys ho viděla. Protože chtěl, abys měla strach,“ zdůraznil temným hlasem. Otřásla jsem se. „Byl strašidelný jako blázen. I když abych byla upřímná, jsem si docela jistá, že bych se bála, i kdyby to byl jen obyčejný chlap, který mě pronásleduje a zahnal do temné uličky. Pořád nemám tušení, proč po mně šel. Neznám ho. Alespoň si nemyslím, že ho znám, a měla jsem divný pocit, že mě celý den někdo sleduje,“ nervózně jsem se rozkecala. Jo, přemýšlet o tom mě stresuje. Ještě nejsem připravená se s tím vypořádat, tak jsem změnila téma. „Hej, říkal jsi, že nadpřirozené bytosti mají maskování nebo jinou formu. Tak kterou máš ty?“ zeptala jsem se vesele. Opravdu mě to zajímá. Torin znovu zamrkal. Dělá to často, nebo jsem prostě divná? „Nemáš strach?“ vyhrkla Laura slova, jako by se je snažila zadržet, ale prostě nemohla. Zrudla v obličeji, což jen zvýraznily její zrzavé vlasy. „Hmm? Z čeho mám mít strach?“ upřesnila jsem. Laura na mě zírala, jako bych byla šílená, zatímco Kyleův pohled sklouzl kolem mě, přes mé rameno a spočinul na Torinovi. „Počkej, ptáš se, jestli se bojím Torina? Vážně? Samozřejmě že ne. Proč bych se měla bát? V tuhle chvíli je v podstatě můj hrdina, i když mi nechce vrátit telefon,“ zamumlala jsem. Hravě jsem ho šťouchla loktem do boku. Stěžuju si, ale je to v dobrém. Bez telefonu se pár dní obejdu a doufejme, že to nebude trvat příliš dlouho, než se to vyřeší. Opravdu jsem jen vděčná, že jsem naživu. Pravděpodobně budu z toho všeho později rozrušená, ale především jsem ráda, že jsem narazila na Torina. Myslím to vážně, pronásledovalo mě monstrum, jaká byla šance, že narazím na někoho, kdo ho dokáže odehnat A je ochotný pomoct, i když s tím jsou spojené následky. „Ne, Torin mě nestraší,“ zopakovala jsem. Laura a Kyle vypadali zmateně. Torin vypadal stejně stoicky jako vždy. Na mé šťouchnutí loktem nereagoval, ani se na mě ošklivě nepodíval nebo něco takového. Beru to tak, že mu to nevadí, a budu se k němu dál chovat stejně. „Carino… Ty… Ty si uvědomuješ, že Torin je… démon?“ Kyle téměř zašeptal poslední dvě slova a nervózně se podíval na démona stojícího vedle mě. Pokrčila jsem rameny. To jsem vlastně nevěděla, ale asi to dává smysl. Mám se ho bát? Možná bych měla, ale… Zdá se tak milý! Určitě pro něj není pohodlné, že jsem tu, a ani jednou si nestěžoval, ani nevypadá naštvaně. „Ne, nebojím se ho, i když je démon.“ Najednou se cítím divně, když o Torinovi mluvím, jako by tu nebyl. Otočila jsem se k němu čelem a podívala se mu do očí. „Nebojím se tě. Kdybys mě chtěl mrtvou, stačilo by nic nedělat,“ zdůraznila jsem.