Probudím se v půlce dne a vidím Lindy, jak sedí v křesle, úplně vzhůru, strnule a nehybně. Zívnu a posadím se. „Ahoj, jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptám se ospale. „Jen hodinu nebo dvě…“ odmlčí se a já nakloním hlavu. „Proč jsi mě nevzbudila? Seděla jsi tam celou tu dobu?“ zeptám se a ona pokrčí rameny. „Nechtěla jsem tě obtěžovat. Promiň, že jsem usnula. Bylo to ode mě neslušné. Zůstala jsem, abyc