Probudím se v půlce dne a vidím Lindy, jak sedí v křesle, úplně vzhůru, strnule a nehybně. Zívnu a posadím se.
„Ahoj, jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptám se ospale.
„Jen hodinu nebo dvě…“ odmlčí se a já nakloním hlavu.
„Proč jsi mě nevzbudila? Seděla jsi tam celou tu dobu?“ zeptám se a ona pokrčí rameny.
„Nechtěla jsem tě obtěžovat. Promiň, že jsem usnula. Bylo to ode mě neslušné. Zůstala jsem, abyc
















