Otočil se ke svým přátelům. „Díky, chlapi,“ pronesl chraplavě. „Je mi jasný, že vás k tomu Flora donutila.“ „Možná jsem je uplatila dortem.“ A byla to pravda. Přeslazené oslavy s překvapením nebyly zrovna stylem těchhle hromotluků, kteří procházeli výcvikem, aby převzali mafiánské dědictví svých otců. Ale byl to můj styl. A věděla jsem, že Felix to tajně miluje. První promluvil jeho kamarád Nick. „Copak můžeme ignorovat přání budoucí šéfové?“ Celá jsem zrudla. Všichni si mysleli, že se vezmeme a pak ze mě bude ‚paní šéfová‘ a z Felixe vůdce. On jím bude, ale já ne. „To si piš,“ řekl Felix, ale věděla jsem, že jen žertuje. Obrátila jsem oči v sloup. „Rozkrojíme ten dort?“ zeptala jsem se a všichni souhlasili, takže jsem zašla dovnitř a přinesla ho. Vypadal hezky, ale zároveň dost neuhlazeně na to, aby bylo poznat, že je domácí. Položila jsem ho na stůl, zapálila svíčky a všichni se shromáždili kolem. Felix dort rozkrojil a my jsme zajásali. Mě však zaplavoval smutek. Jeho přátelé se usadili s pitím, pustili hudbu a pustili se do jídla, které jsme připravili. Já nepila, takže jsem si vzala limonádu, ukrojila si kousek dortu a sedla si vedle Felixe. V ruce držel pivo. I když pil, objal mě druhou rukou kolem ramen. Přitulila jsem se k němu. Dala jsem mu ochutnat první sousto. „To jsi dělala ty?“ Přikývla jsem a s nadějí k němu vzhlédla. „Je to dobré?“ „Je úžasný, zlato. Můj nejoblíbenější.“ „Já vím.“ Felix se usmál a vtiskl mi polibek do vlasů. „Budeš mi chybět, květinko.“ *Ty mi budeš chybět tak moc. Tak strašně moc.* Ale nemohla jsem to vyslovit. Věděla jsem, že kdybych to řekla, rozplakala bych se. „Max je čurák, kámo,“ prohlásil hodně nahlas Vincent, jeden z Felixových přátel. Přestala jsem vnímat, o čem se bavili, ale tahle věta upoutala mou pozornost. Brittany, Nickovo dvojče, která taky patřila do jejich party, protočila panenky. „Není to čurák jen proto, že ti nechtěl vykouřit péro, Vinnie.“ „Hej!“ napomenul je Felix. „Nemluvte sprostě před Florou.“ Změřila jsem ho pohledem. „Nejsem dítě.“ Pokrčil rameny a Brittany mi dala za pravdu, ale na tom nezáleželo, protože Felixovo slovo bylo zákon. Vstala jsem, vymanila se z Felixova objetí a zamířila na druhou stranu zahrady. Nesnášela jsem, když tohle dělal. Choval se ke mně jako k děcku. Pořád mě přehnaně chránil. Nikdy mě nenechal nic udělat. „Floro!“ zavolal za mnou Felix a já věděla, že půjde za mnou. Došla jsem až na verandu, abychom nebyli nikomu na očích. Ucítila jsem, jak mě Felix chytil za paži a přitáhl si mě k sobě. „No tak, květinko. Nedělej to.“ Podívala jsem se na něj s tím nejkyselejším výrazem, jaký jsem svedla. „Proč se nevrátíš za svými dospělými kamarády dělat dospělé věci?“ Obrátil oči v sloup. „Jen se tě snažím chránit.“ „Před tím, když někdo mluví sprostě?“ „Sprostými slovy to začíná,“ souhlasil. „Ty mluvíš sprostě,“ upozornila jsem ho. „To je něco jiného.“ Mlčela jsem. „Floro,“ řekl měkce, „zítra odjíždím. Nehádej se se mnou.“ Přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal. Měla jsem pocit, že bych s ním mohla splynout. Kdyby to šlo, udělala bych to. „Už tady nebudeš, abys mě chránil,“ zamumlala jsem. Uvědomila jsem si, že se mi láme hlas. „Hej,“ chytil mě za bradu a přiměl mě, abych k němu vzhlédla. „Budu jezdit často. A řekl jsem Nickovi, aby na tebe dohlédl.“ Ustoupila jsem o pár kroků a posadila se na schody verandy. Felix si sedl vedle mě. Vzal mě za ruku a propletl si se mnou prsty. „Bojím se,“ zašeptala jsem. „Čeho, zlato?“ „Že potkáš jiné holky a zapomeneš na mě.“ Zasmál se tomu. Byl to hlučný, upřímný smích, při kterém zaklonil hlavu. Zamračila jsem se na něj. Proč to bylo tak vtipné? „Floro,“ řekl nakonec. „Žádná jiná holka se ti nevyrovná.“ Protočila jsem panenky. „Čtyři roky jsou dlouhá doba. A na Princetonu bude spousta chytrých a hezkých holek.“ Odvrátila jsem od něj zrak a oči se mi začaly zalévat slzami. Úplně jsem to viděla. Přivede si domů holku. Bude vysoká, blonďatá, s dlouhými vlasy a nóbl titulem. Jeho rodiče ji budou milovat. Vezmou se. A já to budu sledovat z povzdálí. Felix natáhl ruku a pohladil mě po vlasech. „Podívej se na mě,“ poručil mi. Otočila jsem hlavu k němu. Kvůli nevyplakaným slzám jsem ho viděla rozmazaně. Zamrkala jsem a jedna slza mi sklouzla po tváři. Felix mě dlaní chytil za tvář a palcem tu slzu setřel. „Pojď sem,“ zašeptal, sklonil hlavu a otřel se rty o mé. Dech se mi zadrhl v hrdle. Konečně, konečně se to dělo. Zavřela jsem oči a Felixovy rty semkly můj spodní ret. Chytil mě za zátylek a polibek prohloubil. Byl měkký a pomalý, jako by si ho vychutnával. A já taky. Vrývala jsem si ho do paměti. Tohle si budu pamatovat navždy. Můj první polibek s Felixem. Přesně takový, jaký jsem si ho vždycky představovala. Jak jsem vždycky věděla, že bude. Odtáhl se jen kousek, ale naše tváře byly stále u sebe. „Nechci odejít, Floro,“ řekl vážně. „Ale musím. A budu potřebovat, abys na mě počkala, dobře? Zvládneš to?“ Přikývla jsem. Cokoliv. Udělala bych cokoliv, co řekneš. „Čtyři roky. Dodělej školu, a pak budeme spolu. Navždycky,“ řekl. „Jsi moje, Floro.“ Polkla jsem naprázdno. „Počkáš na mě taky?“ „Na tebe bych čekal věčně.“