Rychle jsem uklidila pokoj, ustlala postel, vyleštila okenní tabulky a utřela prach ze všeho nábytku. Zkontrolovala jsem koupelnu, abych se ujistila, že je čistá. Byla, ale pro jistotu jsem ještě jednou přetřela umyvadlovou desku a zrcadlo. Spokojená se svou prací jsem se vrátila dolů do kuchyně. Lydia zrovna krájela zeleninu. „V hlavní ložnici je vše hotovo,“ oznámila jsem jí. „Můžu pomoct s obědem?“ Podala mi zeleninu a prkénko a sama se pustila do něčeho jiného. Minutu jsme pracovaly mlčky, než jsem prohodila: „Je to krásný dům.“ Lydia souhlasně zamručela. „Pán se na něm hodně nadřel. Interiér si navrhoval sám.“ „Opravdu? V jakém oboru pracuje?“ Možná se pohybuje v kreativní sféře, je to interiérový designér nebo třeba architekt. Lydia pokrčila rameny. „Reality.“ Přikývla jsem. To dávalo smysl. Vysvětlovalo to ty peníze. „Už jste se setkala s majiteli?“ vyzvídala jsem. „Jsou milí?“ Usmála se a vzhlédla ke mně. „Ano, zlatíčko. Znám je už roky. Dřív jsem pracovala pro pánovy rodiče,“ vysvětlovala. „Je to úžasný chlapec. Hodný a starostlivý. Až ho potkáš, možná bude působit trochu odměřeně, ale má srdce ze zlata.“ Usmála jsem se nad jejím popisem. Bylo jasné, že pro něj má slabost. Z jejího vyprávění se zdál být skvělý. „Jsi moc hezká dívka, Floro,“ řekla Lydia měkce. Vzala si ode mě talíř nakrájené zeleniny a podala mi třešně na vypeckování. „Máš přítele?“ Zavrtěla jsem hlavou. Sotva jsem měla čas sama na sebe, vztah by bylo těžké zvládat. A navíc, myslím, že otec by z toho nebyl zrovna nadšený. „Měla bys poznat mého syna!“ zvolala. „Jmenuje se Liam. Dělá tu v areálu ostrahu.“ Nechtěla jsem se seznamovat s jejím synem, ale stejně jsem souhlasně přikývla. „Ty třešně jsou na dezert,“ vysvětlila Lydia. „Teď už není moc co dělat. K obědu uděláme jednoduchý salát.“ Začala jsem vypeckovávat třešně. „Můžu upéct třešňový koláč?“ zeptala jsem se Lydie. Bude se jí líbit, že jsem projevila iniciativu. Kromě toho, můj třešňový koláč byl vyhlášený. Lydia se zeširoka usmála. „To zní báječně!“ Zbytek dopoledne jsme strávily prací. Já dělala na koláči a Lydia vařila jahodový džem, protože ho pán miloval. Trochu jsme si povídaly a ona mi prozradila, že je velmi vysazený na své zvyky. Nepil balené nápoje, nejedl tavené sýry ani uzeniny, pil jen určitou značku kávy a k snídani měl vždycky vejce. Také mi řekla víc o svém synovi a ptala se na můj život. Řekla jsem jí to málo, co jsem mohla sdílet. Bydlím s otcem. Nemám sourozence. Trochu jsem lhala – o svém dětství, o matce. Kolem tři čtvrtě na dvanáct jsme uslyšely přijíždět auto a Lydia vesele ohlásila: „To musí být on! Pojď, půjdeme ho přivítat.“ Utřela jsem si ruce do zástěry, rudá šťáva z třešní zanechala na bílé látce slabý růžový nádech. Utáhla jsem si culík a následovala Lydii ke dveřím. Postavila jsem se za ni, ruce zkřížené za zády, na tváři přilepený drobný úsměv. Vykoukla jsem zpoza Lydie ve chvíli, kdy z auta vystoupil vysoký muž. Očekávala jsem dva lidi, jak mi bylo řečeno, ale byl sám. Zatím jsem mu neviděla do tváře, ale byl opravdu vysoký a měl delší černé vlasy, jako by nebyl už nějakou dobu u holiče. Ustoupila jsem stranou, když vykročil dovnitř, a na vteřinu jsem nic neviděla. „Lydie!“ řekl ten muž vesele. Srdce se mi sevřelo. Ten hlas jsem znala. Znala jsem toho muže. Lydia poodstoupila, s úsměvem se ohlédla na mě a odhalila mě tak mému zaměstnavateli. „Felixi, to je Flora Whiteová. Bude pomáhat v domě. Floro, to je Felix Corsino, pán domu.“ Zestárl, to byla první věc, co mě napadla. Vypadal starší, dospělejší. Teď to byl muž. Naposledy, když jsem ho viděla, bylo mu čerstvých osmnáct. Tehdy měl kratší vlasy a tvář plnou chlapeckého šarmu a nevinnosti. To bylo teď pryč, nahrazeno tvrdostí, kterou s sebou přináší dospívání. Moje oči se setkaly s jeho a dech se mi zadrhl v hrdle. Jeho výraz se nezměnil. Myslím, že jsem na něj hleděla minuty, možná hodiny, nebo to možná bylo jen pár vteřin. Felix. Můj Felix. Chtěla jsem se na něj vrhnout, znovu cítit jeho paže kolem sebe, padnout mu k nohám a omlouvat se zas a znova a znova. Promluvil dřív, než jsem k tomu dostala šanci. „Slečno Whiteová.“ Stroze kývl. „Ráda vás poznávám, pane Corsino,“ vypravila jsem ze sebe v záplavě slov. Nepoznal mě? Nevěděl, že jsem to já? Změnila jsem se tolik? Změnil se on? Copak na mě… zapomněl? Pátrala jsem v jeho tváři a snažila se znovu zachytit jeho pohled, ale on se díval jen na Lydii, odmítal mi věnovat jediný další pohled. „Budu jíst v jednu,“ informoval ji a odkráčel pryč. Prošel těsně kolem mě, jako bych byla neviditelná, jako bych byla nic. Ale byla to pravda. Teď jsem byla nic. Neviditelná. Bezvýznamná.