Felix pozvedl telefon do výšky jako malý dirigent svolávající orchestr. Do místnosti se vlila Chopinova Měsíční sonáta a tkala kolem nás předivo stříbrných tónů. Vzal si sousto dortu a zavřel oči, zatímco mu chutě vířily na jazyku. „To je neuvěřitelné,“ vydechl hlasem, v němž zazníval nádech úžasu. „Úplně jsem zapomněl, jak skvělé to bývalo.“ Usmála jsem se a cítila v hrudi jemné chvění. „Jsem moc