Naštěstí mě Lydia sama požádala, abych uklidila, a brzy nato odešla. Bydlela nedaleko, ale musela navštívit sestru. Na úklid toho moc nebylo, takže jsem měla všechno hotové velmi rychle. Navíc jsem už měla hlad. Měla jsem si s sebou vzít oběd. Chtěla jsem jít co nejrychleji domů a narychlo si ukuchtit něco dobrého a jednoduchého. Sendvič by úplně stačil. Ale ještě předtím jsem musela mluvit s Felixem. Dopřála jsem si chvilku pro sebe v kuchyni. Napila jsem se vody a provedla hluboké dechové cvičení, které mě kdysi naučila máma. V duchu jsem si srovnala, jak by měl rozhovor probíhat, a zformulovala si řeč, než jsem se vydala Felixe hledat. Dalo se předpokládat, že bude ve svém pokoji, a tak jsem zamířila nahoru. Dveře byly zamčené zevnitř. Tiše jsem zaklepala. Chvíli mu trvalo, než otevřel. Na vteřinu jsem zapomněla dýchat. Jak tam tak stál za dveřmi, náhle jsem si bolestně uvědomila naši blízkost. Ustoupil, otočil se ke mně zády a kráčel k posteli. „Potřebujete něco, slečno Whiteová?“ „Já–“ začala jsem a Felix se otočil. Zíral na mě s kamennou tváří. „Felixi,“ můj hlas byl jen šepot. Vzhlédla jsem k němu a pátrala v jeho očích po jakékoliv emoci. Nebyla tam žádná. V ústech mi náhle úplně vyschlo. „Copak ty,“ polkla jsem naprázdno, „copak si mě nepamatuješ?“ „Nejsem si jistý, že rozumím.“ Jeho hlas byl plochý. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem tuhle situaci. „Promiň,“ řekla jsem mu vážně. „Felixi. Je mi to líto.“ „Slečno Whiteová,“ odkašlal si, „nevím, proč si myslíte, že se mi musíte omlouvat.“ „Ani nevyslovíš mé jméno,“ hlesla jsem a přimhouřila na něj oči. Nebyla v tom výčitka, jen bolest. „To mě tolik nenávidíš?“ „Nemám důvod vás nenávidět, slečno Whiteová.“ Zamířil ke dveřím, otevřel je a gestem mi naznačil, abych odešla. „Domnívám se, že už vám skončila pracovní doba.“ Zůstala jsem stát na místě a zírala na něj. On mi pohled oplácel. Předtím se na mě odmítal podívat, ale teď můj pohled pevně držel a vyzýval mě, abych mu vzdorovala. Rázně jsem prošla kolem něj, ven z ložnice, dolů ze schodů a z domu, přímo ke svému autu. Sedla jsem si dovnitř a křečovitě sevřela volant. V krku jsem měla knedlík, jako bych se měla každou chvílí rozplakat. Ale věděla jsem, že to neudělám. Neplakala jsem už celé roky. Jela jsem domů a cestou se zastavila nakoupit nějaké potraviny. Jakmile dorazím, budu se muset pustit do večeře. Bylo skoro pět, když jsem přišla domů. Táta se měl vrátit za dvě hodiny. Měla jsem čas na sprchu, tak jsem si ji narychlo dopřála, než jsem si udělala sendvič. Tátovi připravím jeden, až se vrátí. Jedla jsem a dívala se přitom na televizi. Kdybych v téhle práci vydržela dost dlouho, mohla bych si našetřit nějaké peníze na školu. Kdybych dostala stipendium, mohla bych to zvládnout a nakonec získat titul. Kdybych byla chytrá, odešla bych, vzhledem k tomu, jak se Felix choval. Ale já ty peníze zoufale potřebovala. A zoufale jsem potřebovala Felixe. Nechtěla jsem ho ani tak v tom romantickém smyslu. Nebyla jsem dítě. Věděla jsem, že se do mě jen tak znovu nezamiluje. Měl teď jiný život. Pravděpodobně i přítelkyni. Jen jsem chtěla, aby mě vzal na vědomí. Aby mi odpustil. Chtěla jsem mu to vysvětlit. Usnula jsem na gauči, když se táta vrátil. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když vešel do domu. Táta neustále střídal zaměstnání. Nikdy se mnou o tom moc nemluvil, ale naposledy si pamatuji, že dělal v autoservisu. Vždycky nosil domů peníze a s mým přivýdělkem jsme zvládali přežít, ale popravdě jsem nevěděla, jak a odkud jeho peníze pocházejí. „Čau, jaká byla nová práce?“ zeptal se lhostejně a zamířil do svého pokoje. Nemyslím si, že ho to zajímalo, protože ani nepočkal na odpověď. „Dobrá,“ řekla jsem i tak do prázdna. Chtěla jsem mu říct o Felixovi. I když byly vztahy mezi mnou a tátou... přinejmenším napjaté, pořád to byl můj otec. Chtěla jsem útěchu, chtěla jsem ho obejmout. Chtěla jsem obejmout kohokoliv, popravdě. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy mě naposledy někdo držel v náručí. Ale neřekla jsem mu to. Kdyby věděl, že pracuji ve Felixově domě, donutil by mě skončit. Nikdy to neřekl nahlas, ale věděla jsem, že nechce, abychom se jakkoliv spojovali s naším předchozím životem. Na to dohlédl. Dohlédl na to, abychom se nikdy nevrátili, aby nás nikdo nenašel. Když máma zemřela, zasáhlo ho to opravdu tvrdě a od té doby už nebyl stejný. Myslím, že zpřetrhal vazby se všemi, protože mu příliš připomínali mámu. Byla jsem příliš malá na to, abych mu odporovala. Příliš vystrašená. Všechno se to seběhlo tak náhle, a po těch dvou nebo třech případech, kdy mě uhodil za to, že jsem kladla otázky, jsem dostala za vyučenou. Vycházeli jsme spolu dobře, jen když jsem poslouchala. A já jsem měla v úmyslu poslouchat. Fungovalo to celé ty roky. Bude to fungovat ještě chvíli, dokud nevydělám dost na to, abych mohla jít na školu a nakonec se odstěhovat. Do té doby to vlastně nebylo tak zlé. Mohlo to být mnohem, mnohem horší. Věděla jsem to, protože kdysi dávno to takové bylo.