Dostat se dnes ráno z postele mě stálo spoustu sil. Noc byla dlouhá, moc jsem toho nenaspala – stěží třicet minut, a pak začal zvonit budík. Ta samá písnička od Taylor Swift, kterou jsem měla nastavenou jako tón budíku už od svých šestnácti. Pět let poslouchání těch stejných úvodních tónů „Ready for It“ se postaralo o to, že to byla jediná píseň od Taylor Swift, která mi lezla krkem. Proto jsem ji nikdy nezměnila. Všechnu její ostatní hudbu jsem měla až příliš ráda. Byl to můj první den v nové práci na pozici hospodyně. Po třech letech náhodných brigád – servírování, uklízení a hlídání dětí – jsem byla šťastná, že jsem našla něco takového. Byla to v podstatě stejná práce – vaření a úklid, ale plat byl tak dobrý. Řekla mi o tom má kamarádka Lexi. S Lexi jsme se poznaly v mé první práci servírky, a i když jsme spolu nepracovaly dlouho – vdala se za lékaře a pracovat přestala – stále jsme byly přítelkyněmi. Byla tak hodná a dala mi vědět, že někdo v jejím sousedství hledá hospodyni, a věděla, že dobře zaplatí. S přijetím té práce jsem váhala. Byla ve čtvrti, kterou jsem až příliš dobře znala. Vyrostla jsem tam. Znala jsem každé zákoutí, dostala jsem tu svou první pusu, učila se jezdit na kole na těch samých cestách. Ale to bylo dřív. Než se všechno změnilo. Nemyslela jsem si, že by mě tu někdo poznal. Věci se příliš změnily. V Avalon Heights už nebydlelo mnoho starousedlíků. A pokud tu nějací zbyli, nepoznali by mě. Myslím, že ani já bych nikoho nepoznala. Když jsem žila v Avalonu, znala jsem jen Corsinovy. Znala jsem jen Felixe. Nastoupila jsem do auta a trochu u toho zápolila, protože jsem v jedné ruce držela banán k snídani a v druhé kávu. Jedla jsem rychle cestou těch pár mil do Avalonu. Táta a já jsme se do této nové čtvrti přistěhovali před šesti měsíci. Předtím jsme žili mnohem, mnohem dál. Táta se chtěl držet od Avalonu co nejdál. Nedávno se rozhodl přestěhovat nás zpátky, blíž, ale stále daleko od života, který jsme kdysi vedli. K domu jsem dorazila dřív, než jsem dojedla banán. Věděla jsem, že mám ještě pár minut, tak jsem zůstala sedět v autě o chvíli déle, rychle se doládovala a pak na pár loků dopila ledovou kávu. V tom domě už jsem byla, na pohovoru. Byl velkolepý a majestátní, nazývaný „Sídlo Scotney“ po muži, který ho před sto lety postavil. Už dříve jsem ho viděla i zvenčí. Tehdy tu nikdo nebydlel. Žena, která se mnou vedla pohovor – Lydia Wilcoxová – se zmínila, že byl nedávno koupen a noví majitelé ho nechali zevnitř zrekonstruovat. Lydia tu byla původní hospodyní; zřejmě u majitelů pracovala už několik let. Měla jsem jí asistovat, dokud za sedm měsíců neodejde do důchodu, a pak bych to po ní převzala. Dnes jsem se měla setkat s majiteli. Přemýšlela jsem, jací asi budou. Doufala jsem, že milí. Bylo mi řečeno, že jsou to jen dva lidé – to by mělo být snadné. Rodiny s dětmi bývají obvykle náročnější. Vždy je toho víc na vaření, víc na úklid. Pro auta personálu zde bylo oddělené parkoviště. Zaparkovala jsem tam, vedle dalšího malého černého auta. Hádala jsem, že patří Lydii. Vystoupila jsem a vydala se k sídlu. Cesta z parkoviště k domu znamenala, že musím přejít přes rozlehlé zahrady. Rostliny byly dost zanedbané, napadlo mě, jestli už najali zahradníka. Pokud ne, mohla bych doporučit svého souseda Tommyho, o kterém jsem s jistotou věděla, že hledá práci. Nevěděla jsem, jestli mám prostě vejít do domu, tak jsem zavolala Lydii, která mě vyzvala, ať jdu rovnou dál a sejdu se s ní v kuchyni. Udělala jsem to a opatrně vstoupila dovnitř. Můj úžas byl stejný, jako když jsem dům viděla zevnitř poprvé. Čišelo z něj bohatství, a i když byl interiér mnohem modernější než rustikální vzhled exteriéru, nějak to fungovalo. V takovém domě jsem nebyla už roky. Dřív byl můj domov také dost velký. Měli jsme služebnictvo, zahradu. Dům Corsinových byl mnohem větší. Felixova matka, Julie, ho navrhla sama. Pamatovala jsem si to jako dnes. Teď jsme s tátou bydleli v malém bytě s jednou ložnicí. On měl pokoj a já spala na gauči. „Floro!“ přivítala mě Lydia s úsměvem, když jsem vkročila do kuchyně. Byla oblečená ve stejných tmavě modrých šatech jako já. Majitelé si zřejmě potrpěli na uniformy. „Dobrý den!“ natáhla jsem k ní ruku. „Doufám, že nejdu pozdě. Čím mohu začít?“ Lydia mi vysvětlila něco málo o struktuře práce. Nebylo to nepodobné tomu, co jsem očekávala. Vaření, úklid a drobná údržba domácnosti. Byla jsem na to připravená. „Pán tu bude kolem poledne. Musíme připravit oběd. Zhruba za týden přijmu další personál,“ vysvětlovala Lydia. „Pro nás dvě bude těžké zvládnout všechno v tak velkém domě. Co kdybys prozatím šla zkontrolovat, jestli je hlavní ložnice čistá a uklizená, a pak se vrátila sem a pomohla mi vařit?“ Přikývla jsem. „Jistě.“ „Je v prvním patře,“ zavolala za mnou Lydia, když jsem se vydala k hlavní ložnici. Věděla jsem to, už mě předtím provedla a já si to pamatovala. Lydia vypadala mile. Byla starší, asi kolem padesátky, a i když jsme spolu mluvily jen minimálně, vyzařovalo z ní teplo a já věděla, že bude radost s ní pracovat. Hlavní ložnice byla obrovská a nádherná. Barvy byly převážně bílé a pastelové a nábytek byl z tmavého, velmi tmavého dřeva. Moc toho tam nebylo – jen postel, knihovna, noční stolek, pohovka a televize s plochou obrazovkou. Žádné fotky, žádné dekorace, ale předpokládala jsem, že to si majitelé zařídí, až dorazí. Obrovská francouzská okna nabízela nádherný výhled do zahrady, jejíž polovina byla zastíněna mohutnou jabloní. Člověk mohl natáhnout ruku a utrhnout si jablko, tak blízko to bylo. Kvůli tomuhle domu se mi tolik stýskalo po mém starém životě. Měla jsem takový život, takový dům. Menší, to ano, ale stále mnohem lepší než ten, který mám teď. Nebyla jsem nucena jíst k večeři instantní nudle třikrát týdně. A co bylo důležitější, měla jsem rodinu, přátele a Felixe.