Jakmile mi Felix zmizel z očí, vřítila jsem se zpátky do kuchyně. Hlava se mi točila, cítila jsem, jak mi krev pulzuje v žilách, a srdce mi bušilo tak prudce, že jsem jeho tep cítila až v krku. Dotkla jsem se zátylku, pod dlaní cítila sálající teplo a zavřela oči. Jedna. Dvě. Tři. Pět. Šest. Ne. Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Pět. Še- „Jsi v pořádku, zlatíčko?“ ucítila jsem Lydiinu ruku na rameni. Přikývla jsem a stále se snažila popadnout dech. „Je ti špatně?“ zeptala se a já zavrtěla hlavou. „Moc se omlouvám. Jen mě občas přepadne úzkost.“ Otočila jsem se k ní a uviděla v jejích očích starost; rty měla sevřené v ustaraném výrazu. Podařilo se mi vykouzlit úsměv. „Už se to nestane.“ Lydia svraštila obočí. „V práci můžeš být nervózní, Floro,“ řekla jemně a poplácala mě po rameni. „Posaď se, udělám ti něco studeného k pití.“ Vděčně jsem přikývla a posadila se na stoličku u pultu. Sledovala jsem, jak mi Lydia připravuje limonádu. To bych nebyla já, abych nedostala záchvat paniky hned první den v práci. Napadlo mě, jestli si teď Lydia nemyslí, že jsem příliš psychicky labilní na to, abych tu pracovala, a že jí budu jen na obtíž. Byla jsem dobrá pracovnice. A tohle byl teprve můj druhý záchvat paniky tento měsíc. A navíc docela mírný. Kdyby mě Lydia chtěla vyhodit, musela bych ji přesvědčit. Nemohla jsem o tuhle práci přijít. Ty peníze jsem potřebovala až příliš nutně. A potřebovala jsem mluvit s Felixem. Byla jsem si jistá, že si na mě vzpomene. Jak by mohl zapomenout? Strávili jsme spolu celé dětství. Pojilo nás hluboké přátelství, ale víc než to, pojila nás hluboká láska. Věděla jsem, že v tom se nepletu. Možná teď vypadám příliš odlišně. Koneckonců, když mě viděl naposledy, byla jsem ještě dítě. Možná byl jen příliš unavený, než aby si všiml. Lydia mi podala sklenici limonády a já z ní pomalu upíjela. „Děkuji, Lydie,“ řekla jsem jí. „Nevím, proč se to stalo. Ale slibuju, že je to výjimečné. Nedovolím, aby to ovlivnilo mou práci.“ „To se stává i těm nejlepším z nás, děvenko,“ ujistila mě. „Viděla jsem dívky, které na Felixe reagovaly hůř. Má prostě to své kouzlo, víš?“ Ušklíbla se ve snaze odlehčit situaci. Nad jejím vtipem jsem se pousmála. Ženy na Felixe vždycky takhle reagovaly. Ale já se tak necítila proto, že by byl tak přitažlivý; cítila jsem se tak proto, že mi připadalo, jako by se na mě řítil celý můj svět a já měla zůstat uvězněná pod troskami. Dopila jsem, rychle sklenici umyla a vrátila ji na místo. Blížil se čas oběda a Lydia připravila luxusní salát s ledovým čajem. Chystala se mu jídlo odnést, za což jsem byla vděčná, ale pak jí zazvonil telefon a požádala mě, abych to udělala já. Nemyslím, že jsem byla připravená ho znovu vidět, ale musela jsem. Jak dlouho bych to mohla odkládat? Navíc, pokud jsem s ním chtěla mluvit o minulosti, musela jsem mít dostatek sebevědomí na to, abych dala dohromady pár slov a vytvořila souvislé věty. Popadla jsem podnos, došla k jídelnímu stolu a uviděla Felixe, jak vchází z druhé strany. Ani pohledem o mě nezavadil a posadil se na židli. Tiše jsem položila jídlo na stůl a ustoupila stranou. Vzala jsem si chvilku, abych se na něj podívala, opravdu podívala. Byl teď vyšší, pokud to vůbec bylo možné. Nebo možná byl takhle vysoký vždycky a já si to jen nepamatovala. Vlasy měl samozřejmě delší. Čelist ostřejší, lícní kosti výraznější. Tvář mu zdobilo tmavé, pěstěné strniště. Dříve se vždycky holil do hladka. Oči měl stále stejně zelené, jako listí v hlubokých lesích, jako temný deštný prales. Polkla jsem a cítila, jak mi na hrudi těžkne balvan. Věděla jsem, že jestli tu zůstanu ještě chvíli, rozpláču se. Bylo to příliš těžké. Přemýšlela jsem o tom už dřív. Vlastně jsem o tom snila. Ale byl to jen vzdálený sen, že se ještě někdy setkáme. Žili jsme v odlišných světech, ale přesto jsem si to představovala. Co mu řeknu, co řekne on, jak bude vypadat. Okamžitě by mě objal. Oba bychom plakali. Vzal by mě zpátky. Pochopil by to. Věděla jsem, že to bude těžké, ale netušila jsem, že až takhle. Myslela jsem si, že těch pět let rozpustilo všechny city, které jsem k němu chovala, ale všechna ta láska a něha se vrátily v okamžiku, kdy jsem ho spatřila. Bylo to, jako by mi bylo znovu šestnáct, celá rozechvělá při zmínce jeho jména, srdce bušící, když ho vidím, přemožená láskou i bolestí. Hádám, že tohle se stane, když člověk nikdy neuzavře minulost. Když vás náhle vytrhnou ze všeho, co je vám drahé, ze všeho, co je vám známé. „M-mohu vám přinést ještě něco?“ podařilo se mi ze sebe vypravit. Felix se na mě konečně podíval. Byl to jen letmý pohled, sotva vteřina, ale cítila jsem ho. „Ne,“ řekl stroze. Podívala jsem se na jeho z poloviny plnou sklenici čaje. „Více čaje?“ „Ne, slečno Whiteová,“ řekl. „A teď prosím odejděte. Nemám rád, když mě někdo pozoruje při jídle.“ Ochotně jsem přikývla a stáhla se do kuchyně. Bylo v pořádku, že se ke mně choval tak chladně. A možná mě odmítal poznat proto, že nechtěl dělat scénu před Lydií. Promluvím s ním, až Lydia odejde. Měly jsme odejít po přípravě večeře. Zařídím, aby odešla první. Pomohla jsem Lydii s večeří; bylo to něco jednoduchého, co si mohl rychle ohřát, až dostane hlad. Ovocný koláč jsem také nechala v nádobě vhodné do mikrovlnky, s lístečkem, na kterém stálo: ‚Prosím, jezte se zmrzlinou.‘ Doufala jsem, že mu bude chutnat. Dala jsem si na něm záležet.