Chodbou se nesla tichá ozvěna našeho společného žalu. Klečeli jsme na studených dubových prknech, propletenec končetin a slzami zbrázděných tváří, zatímco mé vzlyky vplétaly do ticha domu tóny melancholie. Hlavu jsem měla opřenou o jeho hruď, jejíž pravidelný rytmus působil jako metronom krotící chaotický tlukot mého vlastního srdce. „Je mi to tak líto, Floro,“ zašeptal a hlas mu těžkl výčitkami.