Déšť konečně ustal. Teď už jen sotva znatelně mrholilo. A já byla ráda, že vypadnu z auta. Uvnitř panovalo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Zatímco jsem se dívala ven, po oknech stékaly kapky vody. Felix se zaťatou čelistí upřeně zíral na přední sklo. Prsty jsem kroužila po ošoupané kůži sedadla a cítila, jak napětí ve vzduchu jiskří jako elektřina. „Takže,“ zavrčel nakonec a prolomil to nap