„Tati, jdu nakoupit,“ zavolala jsem do domu, aby mě otec slyšel. Nechtěla jsem jít k němu do pokoje a narazit na něco, co jsem nechtěla vidět. Občas si vodil domů ženy a pro nás všechny tři to pak bylo hrozně trapné. Vystrčil hlavu ze dveří. Takže tam dnes nikoho neměl. „Kup mi cestou zpátky cigára,“ řekl. „Dobře,“ přikývla jsem a táta se stáhl zpátky do svého pokoje. I když se náš vztah za posledních pár let dost zhoršil, stále jsem toužila po jeho náklonnosti, po jeho pozornosti. Dělala jsem všechno přesně tak, jak chtěl. Snažila jsem se ho ze všech sil ničím nevytočit, ale tak jsme se odcizili a vzdálili jeden druhému, že už asi nebylo cesty zpět. Převlékla jsem se do džínů a trička a vyrazila ven. Náš soused Tommy mi laskavě nabídl, že pojede se mnou, protože taky potřeboval pár věcí nakoupit. Bylo fajn mít společnost. S Tommym jsme byli skoro přátelé. Bydlí s mámou v bytě hned vedle nás. Jsme stejně staří a on na mě byl tak hodný, když jsme se sem před pár měsíci přistěhovali. Myslím, že byl jediný, kdo se ke mně tady choval hezky. Můj otec nebyl... zrovna oblíbený. Byl vzteklý, výbušný a často se rval. S nikým se moc nepřátelil a držel se stranou. Jeho pověst ulpěla i na mně. Navíc táta neměl rád, když jsem se příliš družila s lidmi, takže jsem skoro nevycházela z domu, kromě cest do práce. Riziko za to zkrátka nestálo. Jediný důvod, proč jsem mohla občas trávit čas s Tommym, byl ten, že bydlel dost blízko na to, abych mohla lhát, že jdu na procházku sama, i když jsem byla s ním. A taky proto, že byl tak hodný a doprovázel mě při vyřizování pochůzek. Čekal v autě přímo před domem a já jsem rychle nastoupila, než by mě otec mohl zahlédnout. Rozjel se v okamžiku, kdy jsem dosedla. Věděl, jak to u nás chodí, stejně dobře jako já. „Ahoj!“ pozdravila jsem ho vesele. „Díky za odvoz.“ Tommy se zazubil. „Jasná věc!“ Vždycky se usmíval. Usmíval se a trousil hloupé vtipy. Když jsem byla s ním, smála jsem se i těm největším hloupostem. Milovala jsem to. „Jak jde nová práce?“ „Celkem fajn,“ pokrčila jsem rameny. Na vteřinu jsem se zamyslela. „Šéf je trochu... hrubý. Ale ta druhá pokojská je moc milá a práce není za ty peníze tak hrozná.“ „Jsem fakt rád, žes to místo dostala, Flo,“ řekl. „Teď můžeš začít šetřit a brzy se odstěhovat.“ „Doufám,“ odpověděla jsem a držela si palce. „Vlastně tam potřebují zahradníka, kdybys měl zájem.“ Zavrtěl hlavou. „Zrovna jsem si přibral další směny v bistru. Jestli to půjde dobře, možná mě povýší, takže se chci soustředit na to. Ale díky, že na mě myslíš, Floro.“ Pocuchal mi vlasy. „Jsi zlatíčko.“ Občas mě napadlo říct Tommymu o všem – o všem, co se stalo, o mém dřívějším životě. Chtěla jsem to někomu říct, komukoli. Nenáviděla jsem nosit v sobě to tajemství, tu tíhu v srdci. Ale věděla jsem, že svěřit se mu by znamenalo vystavit ho nebezpečí, a to bych nikdy nemohla udělat. Ne po tom všem, co pro mě udělal – po té obrovské podpoře, kterou mi poskytl. Myslím, že bez ní bych už nebyla naživu. „Jak se má Lily? Byli jste zase venku?“ Lily je dívka, kterou potkal na seznamce a párkrát s ní byl na rande. Tommy pokrčil rameny. „Ujde to. Měla hodně práce, ale myslím, že se uvidíme příští týden.“ Na chvíli jsme zmlkli, než ticho prolomil otázkou. „Proč nezkusíš tu aplikaci taky? Měla bys hromady zájemců.“ Zachichotala jsem se. „Nemám na randění moc čas.“ Zamračil se. Vjeli jsme na parkoviště u supermarketu a oba vystoupili. Cestou pokračoval: „Proč? Nikdy jsem tě neslyšel o nikom mluvit, ani že bys šla někam ven. Odmítáš každého, kdo tě někam pozve. Bylo by fajn, kdybys někoho měla, víš?“ Já někoho měla. Byl pro mě vším. Měla jsem ho znovu, ale teď jsem pro něj nebyla nic. „Možná,“ zamyslela jsem se. „Nebráním se tomu. Jen nechci nic aktivně hledat.“ „Kdy jsi měla naposledy kluka?“ Protočila jsem oči. Byli jsme v oddělení mléčných výrobků a masa a já jsem začala plnit vozík lahvemi mléka a kuřecím masem. Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem vlastně přítele neměla. Když jsem zaváhala, vykulil oči. „Tys nikdy neměla kluka?“ „Někdo byl,“ zamumlala jsem. „Na střední.“ „To se nepočítá.“ Zavrtěl hlavou. Vzhlédla jsem k němu s hrůzou, myslím. A nevěřícně. Počítalo se to. Samozřejmě, že se to počítalo. „Proč?“ Pokrčil rameny. Přešli jsme do oddělení ovoce a zeleniny a on mi začal plnit vozík až příliš velkým množstvím červených paprik. „V tom věku je člověk prostě nezralý, myslím. Ty city nejsou opravdové.“ Proč to řekl? City, které jsem chovala k Felixovi, byly skutečné. City, které měl Felix ke mně, byly skutečné. Nemohl to vymazat tímhle prohlášením o pubertální nezralosti.