Evino hledisko Probudila jsem se v temnotě, tělo mě bolelo, má vagína byla bolavá. Postel pode mnou byla studená, stejně jako muž, který kdysi ležel vedle mě. Natáhnu se na druhou stranu postele, ale Max už tam nebyl. Zajímalo mě, jestli se vyplížil z pokoje, aniž bych si toho všimla. Má noční košile byla roztrhaná, cáry mého oblečení byly rozházené po podlaze jako ta trocha důstojnosti, která mi zbyla. Byla jsem zlomená, znásilněná a naprosto sama. Hnusila jsem se sama sobě. Maxův útok nebyl jen fyzický, byl i emocionální. Zničil všechno, čemu jsem kdy věřila, zničil mou důstojnost, mé zdravé myšlení. Postupně mě to přivádí k šílenství. Pevně si přitáhnu prostěradlo k tělu, mé tělo se třese, ne zimou, ale hrůzou z toho, co se právě stalo. Jeho krutá slova mi stále zněla v mysli: „Copak nejsi děvka? Tak se k tobě bude chovat.“ Pevně zavřu oči a přeju si, abych to všechno mohla nechat zmizet. Celý život jsem byla poslušná dcera, ta tichá, ta dívka, která dělala, co se jí řeklo, a doufala, že nějakým způsobem správné jednání povede ke štěstí. Ale tady žádné štěstí není, jen smutek. Není tu žádná láska, jen nenávist. Maxova nenávist ke mně je viditelná a děsivá, proudí do každého koutu tohoto pokoje, tohoto manželství. Za boží milosti. V hrdle se mi objeví vzlyk, ale polknu ho. Ne. Nebudu plakat. Ne teď. Ne tady. Tu satisfakci nedostane. Odmítám mu ukázat, jak hluboce mě zranil. Nedám mu moc zlomit mě víc, než už to udělal. Ale hluboko uvnitř vím, že něco, co se nedá napravit, bylo roztrháno, něco, co nemůžu dostat zpět, mi bylo vzato. Pomalu se posadím a potlačuju bolest, která mi proudí tělem. Ruce se mi třesou, když se dotýkám modřin, které se mi už tvoří na pažích, na stehnech. Každá známka mi připomíná, že sem nepatřím. Že jsem sem nikdy neměla patřit. Je to připomínka, že jsem ztratila panenství tím nejkrutějším způsobem. Jeho strana postele je zmačkaná a všimnu si, že jeho oblečení je pryč, zanechává za sebou jen slabou vůni whisky. Musel vstát přede mnou a nechat mě, abych se s následky jeho násilí vyrovnala sama. Přinutím se k pohybu, i když každá část mého já protestuje. Tiše sklouznu z postele, nohy mám slabé a nejisté. Prsty se mi dotknou mé roztrhané noční košile a nechám ji spadnout z mého sevření. Už mi to je jedno. Ta noční košile, ta svatba, celá tahle noční můra, to všechno je teď bezvýznamné. Kdyby jen máma žila, nebyla bych nucena do téhle frašky zvané manželství, kdyby jen žila, měla bych ten nejlepší život. Půjdu k oknu, do prázdné zahrady pod ním. Připadá mi to jako klec, stejně jako tohle manželství. Stejně jako můj život. Přitisknu ruku na studené sklo a přeju si, abych ho mohla rozbít na kousky, přeju si, abych mohla uniknout. Léta jsem věřila na pohádky. Věřila jsem, že jednoho dne mě muž smete z nohou a bude mě milovat takovou, jaká jsem. Ale v reálném životě nejsou žádné pohádky. Žádný princ. Jen monstra. Max je monstrum. Dveře do pokoje se pootevřou a na okamžik zamrznu, vyděšená, že se vrátil, aby pokračoval v tom, co včera večer začal. Ale když se otočím, nikoho nevidím. Jen prázdnou chodbu, která mě volá, abych odešla, abych utekla. Ale kam bych šla? Tohle je teď moje vězení, můj život. Bez ohledu na to, jak moc chci utéct, jsem k tomuto místu připoutána. K němu navždy. Zavřu oči a vdechuju chladný vzduch z okna. Není to fér. Nic z toho není fér. Ale musím to vydržet. Od smrti mé matky jsem byla pěšákem ve hře mého otce, nevlastní matky a mé nevlastní sestry Sáry, pravidla hry stanovili oni. Vydám se k malému zrcadlu u dveří a zahlédnu se v něm. Můj odraz mi připadá nový, je bledý, otřesený, s modřinami. Skoro nepoznávám ženu, která na mě zírá zpět. Mé blond vlasy, kdysi úhledně upravené, jsou v nepořádku, můj obličej vypadá mnohem starší než ještě včera. Odvrátím se od zrcadla, neschopná ten pohled snést. Osoba v odrazu nejsem já. Je to stín, duch ženy, kterou jsem bývala. Přetáhnu si župan visící na židli přes ramena a bolestně se otřesu, když se jemná látka otře o mé modřiny. Mám pocit, jako by mé tělo prošlo válkou, a možná i prošlo. Ale nebyla to válka, kterou jsem si vybrala, bitva, se kterou jsem souhlasila, že budu bojovat. Byla mi vnucena a teď jsem ponechána, abych se s následky vyrovnala sama. Náhle se dveře prudce otevřou a vytrhnou mě z mých myšlenek. Srdce mi vyskočí do krku, když se otočím, ale je to jen služebná, s hlavou skloněnou, jak vstupuje dovnitř s podnosem. "Dobré ráno, paní. Pan Max si přeje vaši přítomnost v obývacím pokoji." Její hlas je tichý, ale cítím napětí pod jejím klidným hlasem a rozpoložením. Musela něco slyšet. Musí to vědět. Strnule přikývnu, neschopná formulovat slova, a ona rychle opustí pokoj, dveře za ní zaklapnou. Max mě chce vidět. Cítím, jak se mi zvedá žaludek, už jen pomyšlení na to, že mu budu znovu čelit, mi dělá fyzicky zle. Nechci ho vidět. Nechci být nikde poblíž něj. Ale jakou mám možnost? V tomto domě, v tomto životě nemám žádnou možnost. Zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit třes v rukou. Nezlomím se. Znovu ne. Možná mi včera večer vzal všechno, ale stále mám svou hrdost. Tu mi nemůže vzít, pokud mu to nedovolím. Půjdu ke dveřím, každý krok mi připadá těžší než ten předchozí. Tělo mě bolí, srdce mě bolí, ale jdu dál. Musím. Musím najít způsob, jak to přežít. Vykročím na chodbu, stěny se nade mnou tyčí jako mříže vězení, kterými doopravdy jsou. Každý krok se ozývá tichým domem, jak si razím cestu k obývacímu pokoji. Vzduch je cítit napětím a čím dál jdu, tím hůř se mi dýchá. Když konečně dojdu ke dveřím, zastavím se, ruka se mi vznáší nad klikou. Chci jít dovnitř? Chci mu čelit, slyšet, co krutého mi má říct dál? Prsty se mi sevřou kolem kliky a s hlubokým nádechem ji otočím. Dveře se otevřou a odhalí Maxe sedícího na pohovce, se sklenicí whisky v ruce, i přes brzkou hodinu. Jeho oči se zvednou, aby se setkaly s mýma, a na krátký okamžik tam něco vidím něco, co se téměř podobá lítosti. Ale je to pryč stejně rychle, jako se to objevilo, nahrazeno stejným chladným chováním, které už tak dobře znám. "Jdeš pozdě," řekne, jeho hlas je chladný a bez emocí. Nic neříkám, jen stojím ve dveřích a nejsem si jistá, jak reagovat. Ticho se táhne mezi námi oběma, ticho mě dusí, a na okamžik se ptám, jestli to cítí taky. Ale pak promluví znovu a prolomí to dlouhé ticho. "Musíme si o něčem promluvit, Evo. Posaď se."