Maxův pohled Sleduji, jak Eva odchází z místnosti, její křehká postava se chvěje, ale drží hlavu zpříma a snaží se zachovat si alespoň zbytek důstojnosti. Vidím jí bolest v očích, ale je mi to jedno. Nedovolím si, aby mi na ní záleželo. Zaslouží si to, po tom všem, co mi udělala. Opřu se zpět na gauč a cítím, jak se mě zmocňuje známá otupělost, pálení whiskey nijak nezmírňuje frustraci, která bublá pod mou kůží. Naliju si další sklenku a vypiju ji na jeden zátah, ale alkohol mi jen málo pomáhá zapomenout na minulost a bolestivé vzpomínky. Proč bych se měl cítit provinile? Proč bych se měl starat o její bolest, když se ona nestarala o tu mou před tolika lety? Eva. Jméno, které kdysi přinášelo teplo a štěstí do mého srdce, ale teď přináší jen zášť. Nenávist. Bývala mou nejlepší kamarádkou. Dívka, které jsem se svěřoval, které jsem věřil nade vše. Ale zradila mě tím nejhorším možným způsobem. Zavřu oči a nechám se zaplavit vzpomínkami na ty roky. Byli jsme jen teenageři, ale tehdy jsem si myslel, že jsme s Evou nerozluční. Trávili jsme spolu tolik času, smáli se, sdíleli tajemství a dělali si sliby o naší budoucnosti. Myslel jsem si, že ji miluji, myslel jsem si, že jsme spolu perfektní. Byl jsem mladý a naivní a nechal jsem se jí oklamat. Ale všechno se to změnilo ten den u jezera, ten osudný den. Stále cítím tu studenou vodu, která mě obklopovala, paniku, která se mě zmocnila, když jsem spadl z toho zatraceného mostu. Vždycky jsem byl slušný plavec, ale proud byl ten den příliš silný. Pamatuji si, jak jsem sebou házel ve vodě, lapal po dechu, vidění se mi zamlžovalo, jak jsem se snažil udržet se nad vodou. Myslel jsem si, že umřu. A pak… nic. Když jsem se probudil v nemocnici, první člověk, kterého jsem uviděl, byla Sára. Seděla u mé postele, její tvář byla bledá a oči rozšířené starostmi. Myslel jsem si, že to byla Eva, kdo mě zachránil. Koneckonců, byla tam se mnou, když jsem spadl. Byla to ona, kdo uměl plavat. Dávalo to smysl. Ale když mi Sára, která do mě byla zamilovaná ode dne, kdy mě poprvé uviděla, řekla, že to ona mě vytáhla z vody, že riskovala vlastní život, aby mě zachránila, zatímco Eva stála na břehu, nic nedělala, jen se dívala, jak se topím, bez jakékoliv empatie, všechno se zhroutilo. Nemohl jsem tomu zpočátku uvěřit. Odmítal jsem tomu uvěřit. Ale Sářina slova mi zněla hluboko v hlavě a srdci… „Eva ani nekřičela o pomoc, Maxi. Jen tam stála. Musela jsem něco udělat.“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Jak mohla Eva, dívka, které jsem svěřil svůj život, jen tak stát a dívat se, jak umírám? Proč se mě nesnažila zachránit? Za boží milosti! Uvědomil jsem si, že všechno, co jsem si o ní myslel, byla lež. Cítil jsem se jako blázen, že mi na ní kdy záleželo, že jsem si myslel, že by mohla být ta pravá. Sára, na druhou stranu, Sára byla ta, která mě zachránila. Riskovala svůj život, zatímco Eva nic neudělala, jen se dívala, jak se topím. Od toho dne se mé city k Evě změnily v něco temnějšího, něco zvráceného. Nejenže jsem ji přestal milovat, nenáviděl jsem ji s vášní. Jak bych mohl jinak? Dokázala, že nestojí za mou důvěru, mou náklonnost. Byla zbabělec. Zrádce. A teď jsme tady, uvězněni v této frašce manželství kvůli jejímu chamtivému otci a manipulacím mého dědečka. Sníval jsem o šťastném životě s ní, sníval jsem o tom, že budeme mít děti a založíme s ní rodinu. Ale všechno se změnilo. Všechny ty sny zemřely ten den, kdy mě zradila. Sevřu okraj stolu, klouby mi zbělají, když myslím na včerejší noc. Neměl jsem takhle ztratit kontrolu. Vím, že to bylo špatně, ale když ji vidím, slyším její hlas, všechno se vrací. Zrada, hněv, bolest. A ona tam jen stojí a hraje si na nevinnou oběť. Jako by nezničila všechno mezi námi. Všechna ta nenávist je její vina. Nemůžu jí dovolit, aby se mi dostala pod kůži. Nedovolím jí to. Vytáhnu telefon a projíždím kontakty, dokud nenajdu Sářino jméno. Potřeboval jsem se jí omluvit za to, jak jsem s ní mluvil. Telefon dvakrát zazvoní, než ho Sára zvedne, její hlas je ostrý a podrážděný. „Řekla jsem ti, abys mi už nevolal, Maxi.“ „Já vím,“ řeknu drsným hlasem. „Ale potřebuju s tebou mluvit. Omlouvám se za to, co jsem řekl minule. Byl jsem naštvaný a neměl jsem si to na tobě vybíjet.“ Na druhé straně linky se na chvíli odmlčí, než Sára povzdechne. „To říkáš pořád. ‚Byl jsem naštvaný.‘ Kdy už přestaneš být naštvaný a začneš přebírat zodpovědnost za svoje činy?“ Její slova se mě hluboce dotknou, ale nemůžu se s ní hádat. Má pravdu. Jsem naštvaný už tak dlouho, že ani nevím, jak s tím přestat. Ale to neřeknu. Místo toho jí řeknu to, co chce slyšet. „Vynahradím ti to, Sáro. Slibuju.“ „Sliby nic neznamenají, když je nemůžeš dodržet,“ odpoví stále chladným hlasem. „Pokud mi to chceš vynahradit, setkej se se mnou za hodinu v Louis Mall. Tam si promluvíme.“ Než stačím odpovědět, zavěsí a nechá mě s mrtvým tichem hovoru. Položím telefon a promnu si spánky, v hrudi se mi hromadí známé napětí. Sára je jedinou konstantou v mém životě od toho dne u jezera. Ona mě vytáhla z vody, ona mě zachránila. Ona je ta, která si zaslouží mou loajalitu, mou lásku. Ne Eva. Ale proč mě to pořád bolí, když na ni myslím? Proč se cítím takhle, když si představím, že ubližuju Evě? Odeženu ty myšlenky a vstanu, seberu klíče ze stolu. Nemůžu si dovolit na Evu myslet. Teď pro mě nic neznamená. Jen břemeno, se kterým se musím vypořádat, dokud nevymyslím, jak se z toho dostat. Sára je ta, na které záleží. Ona je ta, která pro mě riskovala všechno, a já jí to dlužím. I když to znamená předstírat, že mi na ní záleží víc, než ve skutečnosti. I když to znamená dělat věci, které nechci dělat. Když jedu směrem k Louis Mall, moje mysl se vrací k Evě. Vzpomínám si, jak se na mě dívala, když jsme byli mladší, jak se jí rozzářily oči, když se usmála. Vzpomínám si na zvuk jejího smíchu, jak jsem se díky němu cítil, že bude všechno v pořádku. Ale to je všechno pryč. Není to ta samá dívka, kterou jsem kdysi znal. A já nejsem ten samý chlapec, který ji miloval. Sára měla pravdu. Evě na mně tehdy nezáleželo a nezáleží jí na mně ani teď. Záleží jí jen na sobě a já jí nedovolím, aby mě znovu oklamala. Než dorazím do nákupního centra, jsem rozhodnutý. Udělám všechno, co bude potřeba, abych Sáře ukázal, že jsem jí loajální. Dokážu jí, že nejsem ten muž, za kterého mě Eva považuje. Protože ať se děje cokoliv, odmítám k ženě, která mě zradila, cokoliv cítit. Sára je moje spasitelka. Ona je ta, která si zaslouží mou lásku. Ne Eva. Nikdy Eva.