Maxův pohled Nemohl jsem se pohnout ze dveří Sáry. Nohy mi přirostly k podlaze, těžké jako kameny. V pokoji bylo takové ticho, že jsem slyšel staré hodiny na její zdi, jak tikají. Sára tam stála, objímala se a sledovala mě, jako by se bála, že zmizím, když mrkne. Musel jsem něco říct. To ticho bylo nesnesitelné. "Sáro." Hlas mi vyšel chraplavý, jako bych ho nepoužíval celé dny. Musel jsem začít zn