Maxmiliánův pohled Dveře za mnou prásknou a já se opřu o studenou zeď, rukou si projedu vlasy. Hrudník se mi svírá frustrací, vztek víří jako obrovská bouře a já ho nedokážu ovládnout. Mám se oženit se Sárou, ne s její sestrou, ne s tou děvkou Evou. Pokaždé, když se na Evu podívám, vidím zradu svého dědečka, manipulaci své rodiny a lži, které spřádali, aby mě do tohoto manželství uvěznili. A nejhorší na tom je, že tam jen stojí a tváří se, jako by to nechtěla. Jako by přesně nevěděla, co můj dědeček a její otec plánovali. Znám Evu natolik dobře, abych nenaletěl na její nevinnou hru. Sára a já jsme tady oběti, ne ona. Ale i když se snažím zatvrdit své srdce proti ní, něco mě k ní táhne, ty její hnědé, doširoka otevřené oči mě k ní tlačí, způsob, jakým se jí třásly ruce, když říkala svůj slib. Byl ten strach skutečný? Mohla by v tom být opravdu jen pěšák, stejně jako já, nebo jen hraje oběť, jako vždycky? Zavrtím hlavou, abych tu myšlenku zahnal. Ne. Je to jen manipulátorka, která udělá cokoliv, aby dostala, co chce. Vždycky věděla, že miluji Sáru, ale zmanipulovala mého dědečka, aby si vybral ji místo Sáry. Využila lásku, kterou k ní můj dědeček choval, aby s ním manipulovala, v očích mého dědečka byla vždycky anděl. Za boží milosti... Sejdu do salonu, potřebuji se dostat pryč od hluku tohoto domu, této noci, tohoto dusivého pocitu, že jsem v pasti. Stále slyším v hlavě dědečkova slova. "Potřebuješ Evu, Maxmiliáne. Je silná, inteligentní a udělá, co bude nutné, aby ochránila tuto rodinu. Sára je přítěž. Jednou mi poděkuješ." Zatnu zuby. *Poděkovat mu?* Za to, že mě donutil do manželství, které jsem nechtěl? Za to, že si vybral špatnou sestru? Mé kroky se hlasitě rozléhají prázdnou chodbou, mé tělo se pohybuje jako zraněný lev. Potřebuji vzduch, prostor, cokoliv, abych unikl obrovskému břemenu rodinného jména, které mi bylo vnuceno, spolu s očekáváními a povinnostmi, o které jsem nikdy nežádal. Ocitnu se na terase, chladný noční vzduch jen málo uklidňuje vztek, který ve mně hoří. Opřu se o zábradlí a zírám do velké, prázdné zahrady. Měsíc vrhá bledé světlo na pozemky, ale nijak se nezbavuje temnoty a hněvu, které cítím, jak ve mně narůstají. Po léta žiji ve stínu svého dědečka a dělám, co se mu líbí. Myslel jsem, že se Sárou souhlasí, ale když jsem se připravoval na svatbu se Sárou, přišel s nápadem, abych si vzal Evu. Sára je žena, pro kterou jsem měl slabost a věděl jsem, jak s ní zacházet. Ale Eva? Eva je manipulátorka a divoká dívka. Není jako její sestra Sára, která je klidná a zdrženlivá, představa, že budu žít s někým jako Eva, mě hodně trápí. **** **** **** ** **** Uvnitř domu pokračuje večírek rodina, přátelé, obchodní partneři všichni oslavují svazek postavený na lžích a manipulaci. Nenávidím to. Nenávidím to, jak se usmívají a předstírají, že toto manželství je něco, co se má oslavovat. Nikomu v tom salonu nezáleží na Evě ani na mně. Všem záleží jen na obchodní alianci, kterou toto manželství představuje. Sevřu pěsti. V mysli se mi vrací okamžik, kdy jsem ji viděl kráčet uličkou, její oči doširoka otevřené, vypadaly vyděšeně. Nebyla tam žádná radost, žádné štěstí. Jen rezignace. Na vteřinu jsem si myslel, že by se mohla otočit a utéct. A malá část mě si přála, aby to udělala. Ale neudělala to. A teď jsme svázáni, v dobrém i zlém. Slyším kroky blížící se zezadu, ty kroky byly tiché. "Maxi," Sáry hlas prolomí ticho, byl plný sladkosti, ale hluboko uvnitř toho hlasu plného něhy a sladkosti byl zlomený. Vždycky ví, jak mě najít, když potřebuji prostor. Mlčím, nemám náladu na její hry. Přistoupí blíž, její parfém se vznáší ve vzduchu vůně, kterou jsem kdysi miloval, ale teď mi jen připomíná všechny způsoby, jak se věci pokazily. "Nemusíš předstírat, víš," říká tiše. "Celé to manželství je vtip. Všichni to vědí." Otočím se k ní čelem a zamračím se. "Co chceš, Sáro?" Ušklíbne se, udělá krok blíž, v očích jí jiskří náznak uspokojení. "Víš, co chci, Maxi. Nemusíš zůstat věrný Evě. Toto manželství je jen formalita obchodní dohoda. Ty a já... můžeme být stále spolu. Nikdo se to nemusí dozvědět." Zasměji se, ten smích je hořký. "Myslíš, že se s tebou budu dál plížit za zády? Po všem, co se stalo?" Její úsměv zaváhá, ale rychle se vzpamatuje. "No tak, Maxi. Oba víme, že Eva pro tebe nic neznamená. Pro tuto rodinu nic neznamená. Nic jí nedlužíš." V hrudi cítím, jak se rozhořívá jiskra hněvu. Evě nic nedlužím, ale myšlenka, že ji zradím, že z této frašky manželství udělám ještě horší, ve mně něco zkroutí, co nedokážu vysvětlit. "Ani tobě nic nedlužím," řeknu hlasem chladnějším, než jsem zamýšlel. Sáry oči se zúží a ona udělá krok blíž, její pohled je ostrý. "Zapomněl jsi, Maxi? Zachránila jsem tě, když jsi málem spadl z toho mostu. Byli jsme teenageři. Dlužíš mi to." Její slova mě zasáhnou. Na ten den si živě vzpomínám. Sára mě zachránila a já jsem to vždycky viděl jako znamení něčeho hlubšího, něčeho víc. Vina mi zatemňuje mysl, když se potýkám se svými pocity. Otevřu ústa, abych odpověděl, ale než to stihnu, otočí se a odchází v slzách, cítím, jak se jí chvějí záda. "Jsi nevděčný," hodí přes rameno. Natáhnu se k ní, ale ona se neohlédne. Vina a frustrace narůstají a dusí mě. Sleduji, jak odchází, lituji svých činů, neměl jsem jí to říkat. Opustím sídlo a zamířím do baru, potřebuji se utopit v alkoholu, abych zapomněl na tuto frašku manželství, abych zapomněl na dědečkovu zradu. Potřebuji zapomenout, otupit bolest uvnitř. Když piji, horká tekutina nabízí dobrý únik z nepořádku, ve kterém se můj život ocitl. Čím víc piji, tím víc zapomínám na svůj mizerný život a své falešné manželství. Alkohol mi dal klid, i když jen na chvíli. Po hodinách pití do otupělosti se vrávoravě postavím na nohy. Mé rozmazané vidění protestovalo proti alkoholu, když jsem se potácel zpět domů. Do té doby už všichni odešli. Účinky alkoholu se na mně projevovaly. Očekával jsem tu samou chladnou prázdnotu, kterou jsem za sebou zanechal, ale když jsem otevřel dveře, Eva tam stále byla, schoulená na kraji postele, zády ke mně. Její šaty byly pomačkané a závoj ležel odhozený na podlaze. Pohled na její šaty vyhrnuté k jejím pevným stehnům byl téměř příliš lákavý. Má mysl ztrácela kontrolu, má touha hořela silněji. Už jsem se nemohl déle ovládat. Koneckonců, teď jsme byli svoji, i když to bylo proti její vůli. Nebyla to moje vina, ona mi zničila život a zmanipulovala mého dědečka. "Maxi, jsi opilý," řekla mi Eva v okamžiku, kdy mě uviděla, přišla ke mně blíž. Podíval jsem se na Evu, bylo na ní něco, co mě k ní táhlo, přitiskl jsem své rty na její rty a vychutnával si chuť jejích rtů, její rty nebyly jako žádné, které jsem kdy ochutnal, byly jemné a sladké, chutnaly spíš jako jahody. Eva se od polibku odtáhla a podívala se na mě těmi vyděšenýma očima, které měla vždycky vymalované na tváři. Strčil jsem ji na postel a strhl z ní šaty, když jsem na ni vylezl. "Maxi, prosím, nedělej to...." vykřikla Eva, ale alkohol ve mně už začal působit, ignoroval jsem její prosby a vrazil do ní. "Prosím... prosím, jsem panna." Prosila, ale já jsem se k jejím prosbám obrátil hluchým uchem, když jsem na ní hrubě jezdil. "Copak nejsi děvka? Lepší s ní zacházet jako s jednou z nich," vydechl jsem jí do ucha a dál jsem do ní vrážel.