Evina perspektiva Zaváhám na okamžik, stojím ve dveřích a srdce mi divoce buší v hrudi. Max sedí na pohovce, jeho výraz je chladný, jeho oči se setkávají s mým pohledem se stejným ledovým zářením. V jedné ruce drží sklenici whisky, i když je sotva ráno, za boží milosti. "Sedni si," řekl ostře a velitelsky. Nechci. Každá část mého já křičí, abych utekla, abych se od něj dostala pryč, ale mé nohy se pohybují samy od sebe a nesou mě k židli naproti němu. Pomalu se posadím, snažím se udržet co největší vzdálenost mezi námi, záda mám rovná a ruce sevřené v klíně. Bolest v těle mi připomíná, co mi udělal, jak mi násilím vzal mou hrdost a důstojnost, ale donutím se to ignorovat. Napije se douškem ze sklenice, než ji položí na stůl; zvuk cinkání o dřevo prolomí tíživé ticho. "Potřebujeme stanovit nějaká pravidla, když spolu bydlíme," řekl Max chladným hlasem, kterému chybí empatie. "Toto manželství nebude fungovat, pokud nebudeš znát své místo." Cítím, jak se mi stahuje hruď, uvnitř mě vře hněv, ale kousnu se do jazyka. Nedovolím mu, aby viděl, jak moc mě jeho slova bolí. Ne po včerejší noci. "Jaká pravidla?" zeptám se sotva slyšitelným hlasem. Bojím se, co řekne, ale potřebuju to slyšet. Potřebuju vědět, jak hluboká tahle noční můra je. Max se nakloní dopředu a položí sklenici na stůl mezi nás; zamračí se na mě. "První pravidlo, nikdy mě nebudeš zpochybňovat. Jsem tvůj manžel a tvůj pán a budeš dělat, co ti řeknu. Žádné hádky, žádný odpor." Sevřu ruce v klíně a nehty se mi zařezávají do dlaní. Představa, že ho budu poslouchat, že se mu podřídím po všem, co udělal, mě nutí na něj křičet. Ale neříkám nic. Příliš se bojím, co by se mohlo stát, kdybych ho zatlačila příliš daleko. "Druhé pravidlo," pokračuje ostrým a ledovým tónem, "nebudeš s nikým mluvit o tom, co se děje mezi námi. Ani s tvými přáteli, ani se služebnictvem, s nikým. Naše záležitosti jsou soukromé a tak to zůstane." Cítím, jak se kolem mě zavírají zdi, jeho slova se utahují a dusí mě. Chytá mě do pasti, odřezává mi jakoukoli možnost úniku. Svěrá se mi hrdlo, ale přesto mlčím. "A zatřetí," Maxův hlas se snižuje, jeho oči ztmavnou něčím, z čeho mi naskakuje husí kůže, "budeš se na veřejnosti chovat jako dokonalá manželka. Nikdo nebude nic tušit. Budeš se usmívat, budeš laskavá a budeš plnit své povinnosti jako paní Maxmillian Gravesová. Rozumíš?" Cítím, jak mě v zadní části očí pálí slzy. Kývnu, hlas mi uvízl v hrdle. "Dobře," řekne a opře se zpět na sedadlo. Jeho chování se mírně změní, jako by rozhovor skončil a on byl spokojený s mou poslušností. Ruce se mi v klíně třesou, nehty se mi zařezávají do dlaní, abych zabránila slzám v prolomení. Je mu to jedno. Neměla bych být překvapená, ale slyšet ho to říkat tak otevřeně mě bolí u srdce způsobem, který nedokážu popsat. "A včerejší noc?" zeptám se a můj hlas se třese navzdory mé snaze zůstat klidná. "Je to taky součást těch pravidel?" Na okamžik v jeho očích něco problikne, ale zmizí to dřív, než vůbec stačím pochopit, co to bylo. Nakloní se dopředu, lokty má opřené o kolena, jeho výraz je tvrdý a chladný, když na mě nebezpečně zírá. "Včerejší noc byla chyba. Moc jsem pil a ty jsi byla poblíž. Není to moje vina, jestli se nedokážeš ovládat, když strkáš nos do cizích věcí a rozhodneš se mě provokovat." Ústa se mi šokem otevřou. "Provokovat tě? Já jsem ne...." "Ty jsi co?" vyštěkne a skočí mi do řeči. "Nechtěla jsi tohle manželství? Já taky ne, Evo! Ale jsme tady, uvízli jsme v tomhle bordelu, protože tvoje rodina potřebuje smlouvu a chce moc, můj dědeček mě donutil. Myslíš si, že trpíš jen ty? Nejsi výjimečná." Cítím, jak mi do tváře stoupá horko, tep se mi zrychluje hněvem. Jak tady může sedět a obviňovat mě za to, co udělal? Jak může předstírat, že včerejší noc byla jen nějaká nehoda, nějaký důsledek situace, do které jsme byli oba donuceni? Já jsem tohle manželství nechtěla stejně jako on, nikdy jsem neplánovala být ve stejném prostoru s takovým kreténem, jako je on. "Já jsem o to taky nežádala," řeknu a můj hlas se chvěje hněvem a frustrací. "Ale to ti nedává právo...." "Na co?" Jeho hlas je chladnější. "Chovat se k tobě jako k ubohé malé holce, kterou jsi? Vzít si to, co je moje? Jsi teď moje žena, Evo. Ať se ti to líbí nebo ne, to znamená, že mi patříš. Tvoje tělo, tvoje mysl, tvůj život... to všechno je moje. Jen jsem si vzal, co mi patřilo, Evo..." Zalapám po dechu, cítím, jak mi vře krev, jak se opovažuje mi říkat takové věci, místo aby se omluvil za své křivdy, rozhodla jsem se mu říct, co si myslím. "Nejsem tvůj majetek, Maxi. Jsem člověk. Mám city a to, co jsi mi udělal..." "To nic není," skočí mi zase do řeči. "Zveličuješ to. Chováš se jako oběť, když jsem ti jen připomněl tvé místo. Narodila ses, abys byla něčí manželkou, něčí nástroj. To je život, který sis vybrala tím, že jsi celá ta léta mlčela a dělala jsi, co ti otec a macecha řekli." Tělo se mi třese vztekem, oči mě pálí slzy, když se snažím je udržet na uzdě. "Nic o mně nevíš. Nevíš, čím jsem si prošla." "A je mi to jedno," odpoví Max hlasem chladným jako vždy. "Jsi tady a budeš se řídit mými pravidly. Pokud se odchýlíš, pokud se mi jakkoli vzepřeš, postarám se o to, aby byl tvůj život ještě mizernější, než už je. Rozumíš?" Zírám na něj a srdce mi divoce buší v hrudi. Chci na něj křičet, říct mu, jak moc ho nenávidím, jak moc opovrhuju tímhle manželstvím, tímhle životem. Ale nedělám to. Nemůžu. Protože vím, že ať řeknu cokoli, nic se nezmění. Max už se rozhodl, kdo jsem v jeho mysli - majetek, nástroj, něco, co se má použít a zahodit. "Rozumím," zašeptám a můj hlas se láme. Max kývne, spokojený s mou odpovědí, a opře se zpět na židli. "Dobře. Teď mi zmiz z očí. Nechci tě vidět až do večeře." Vstanu ze židle, nohy se mi podlamují, když se otočím a jdu ke dveřím. Tělo mě bolí s každým krokem, ale bolest v srdci je horší. Když sáhnu po klice, otevřu dveře a opustím místnost, aniž bych se ohlédla.