Eva – pohled z jejího úhlu Cesta autem domů se zdála nekonečná. Max neřekl ani slovo, a já taky ne. Bylo takové ticho, že by byl slyšet spadnout špendlík. Vzduch v autě byl těžký a nepříjemný, jako když jste v místnosti s někým, s kým jste se právě ošklivě pohádali. Občas jsem se na Maxe kradmo podívala. Doufala jsem, že něco řekne, nebo se na mě alespoň podívá. Ale jeho tvář byla jako kamenná zeď