MAXŮV POHLED Slunce zapadá za mou pracovnou. Jeho světlo vrhá dlouhé stíny na podlahu. Sedím u svého stolu a ťukám prsty do dřeva. Ticho je tu tíživé, jako by se mi špatně dýchalo. Oči mi neustále kloužou k její fotografii v rohu. Evina fotografie. Nikdo se jí nedotkl od té doby, co se všechno stalo. Vypadá tam tak nevinně, s těma jejíma jasnýma očima a jemným úsměvem. Byl jsem takový blázen. "Pod