Když mě Julian vede do své kanceláře a zavře za mnou dveře, cítím, jak mi srdce v hrudi zoufale buší. Čekám, že zatáhne závěsy, ale on místo toho jen dojde ke stolu a posadí se. A dívá se na mě tak pronikavě, že se mi z toho tají dech. „Proč se neposadíš?“ zeptá se vážným tónem, který mi v břiše vyvolá hejno motýlů. Ztěžka polknu a poslechnu, bojácně se k němu přiblížím... A právě když se chystám