Julian mi nakonec to volno dal. Bylo jasné, že nemám sílu čelit pracovnímu dni s takovou kocovinou a smutkem, co mě obklopoval. A když na mě dopadla horká voda, rozplakala jsem se jako dítě, které ztratilo něco, co se už nikdy nedá nahradit. Upřímně, nechápu, proč jsem to dělala. Možná ty slzy pramenily ze vzteku na sebe samu, že jsem ztratila tolik času. Svatba měla být pro něj a jeho rodinu velká věc, hlavně pro jeho mámu… tak jsem byla ochotná čekat. Ale ukázalo se, že záleželo jen na tom, abych já byla čistá – i když jsem jen těžko krotila žár, který mé tělo často zachvacoval. A nevím, jak dlouho jsem ve sprše zůstala a nechala vodu mísit se se svými slzami… Ale po sprše jsem si lehla do postele, která nevypadala tak pohodlně jako ta Julianova. Možná jsem usnula, nejsem si jistá… Nakonec jsem si všimla, že mé oči těkají ke stropu a že ptáci venku vzrušeně zpívají. Alespoň někdo musí být dneska šťastný. Slyším vyzvánět telefon, natáhnu se pro něj a na displeji vidím desítky zmeškaných hovorů a spoustu zpráv. Žaludek se mi nevyhnutelně stáhne, když uvidím přezdívku u Ericova kontaktu – Má láska. Otevřu kontakty a první, co udělám, je, že změním jméno na PODVODNÍK… To k Ericovi sedí mnohem víc. Ale můj klid netrvá dlouho, protože mi od toho PODVODNÍKA vzápětí přijde nová zpráva. Když ji otevřu, všimnu si, že mi volal celou noc a posílal zprávy ve velmi krátkých intervalech. [Prosím, zvedni to…] opakovalo se to nejméně dvanáctkrát. [Miluji tě…] viděla jsem… alespoň patnáctkrát. Ale rekordmanem je bezpochyby – [Je mi to líto]. Vím, že mu to líto není, ne doopravdy. Pokud je Ericovi něco líto, tak to, že ho chytili. Není možné, aby někdo, kdo tvrdí, že mě miluje, spal s někým jiným… natož s mou nejlepší kamarádkou… Která, mimochodem, taky nechala nějaké zprávy, ale nebudu se obtěžovat je číst. Najednou mi začne zvonit telefon. Sleduji, jak vyzvání, dokud se hovor sám neukončí. A na mobilu mi vyskočí nová zpráva od něj: [Můžeme si promluvit?] No, to je lepší… abychom to mohli jednou provždy ukončit. Prsty se mi netřesou, když píšu: [Sejdeme se v kavárně v sedm]. Do naší schůzky zbývá ještě pár hodin, takže odhodím telefon stranou se suchýma očima. V hrudi mám najednou klid a už se mi nechce plakat. Už pro něj nemám žádné slzy. V kavárně je ticho, možná proto, že budou brzy zavírat. Vybrala jsem tohle místo, protože v pobytu zde je jistá útěcha. Během vysoké jsme sem chodili mnohokrát po těžké zkoušce, nebo prostě jen proto, že jsme chtěli být blízko sebe. Teď, když ty hektické časy pominuly, jsme se odcizili i my dva. I když začátek takový nebyl, Erica jsem milovala. Zpočátku jsem přijala jeho nabídku, abych utekla před svými pocity… abych popřela něco, co bylo ve mně – ale naučila jsem se ho milovat. Teď, když sedíme naproti sobě, odděleni malým dřevěným stolkem, vedle velkého okna s výhledem na rušnou ulici New Yorku, cítím, že jsem ho možná nemilovala dost. Koneckonců, v hrudi mám teď naprostý klid. Měla bych v tuhle chvíli plakat, ne? Přesto necítím absolutně nic… kromě bublajícího vzteku. „Andílku…“ Ericův hlas je tichý a v jeho výrazu vidím strach; koutky úst má svěšené dolů a oči mírně zarudlé. Možná plakal. „Proč jsi mě takhle ignorovala…?“ „Proč?“ přeruším ho ostře. „Zradil jsi mě, Ericu. Podvedl jsi mě s mou nejlepší kamarádkou.“ „Můžu to vysvětlit, tak to není-“ „Nech mě hádat, náhodou ses svlékl a ona na tebe náhodou naskočila?“ Zamračím se, když vidím, jak je zjevně v rozpacích. Eric se nepohodlně zavrtí na židli a sáhne si rukou do týla. „Vím, že jsem udělal chybu, Andílku, ale věř mi… mezi mnou a Laurou nic není…“ „Až na to, že jsi ji ošukal.“ Znovu mu skočím do řeči a cítím, jak se mi krev vaří ještě víc. „Byl to jen sex… Jsem chlap, Andílku. Mám své potřeby, je to přirozené…“ Ušklíbnu se, zkřížím ruce na prsou a uhnu pohledem – vážně nemůžu uvěřit tomu, co slyším. „Ty jsi ta, kterou miluji, to víš.“ „Jo?“ Stočím k němu oči zpátky, tak ostré, že by mohly řezat. „Vím jen to, že já si pro tebe šetřím panenství, zatímco ty mě podvádíš. Čtyři roky, Ericu!“ „Drahá, víš, jak je to pro mou rodinu důležité… Miluji tě tolik a chci, abychom to poprvé měli, až budeme svoji-“ „To jsou kecy.“ Namířím na něj prstem. „Nedává to smysl.“ „Hele, to je jako když si necháš své oblíbené jídlo nakonec…“ „To jsi mě vážně přirovnal k podělanému jídlu?“ Prásknu rukou do stolu, čímž přitáhnu pozornost a zvědavé pohledy k našemu rozhovoru. „Andílku, zlato, nebuď taková, tak jsem to nemyslel. Jen chci… abys pochopila, že si tě chci uchovat… nechtěl jsem zničit to, co je mezi námi…“ „Takže proto, že ho neumíš udržet v kalhotách, ses rozhodl mě podvést, místo abys dělal to, co se očekává – jako třeba spát se svou přítelkyní?“ Zavrtím hlavou. „Respektovala jsem tě. Čekala jsem na tebe, protože jsem si myslela, že panenství je pro tebe důležité-“ „Panenství je pro mě důležité, zlato…“ „Moje. Moje panenství je pro tebe důležité. Mělo být naše! Měli jsme o něj přijít společně, o líbánkách! To jsem čekala, když jsi říkal, že tvá rodina chce čekat!“ Cítím, jak se mi do očí vracejí slzy a v krku se mi dělá knedlík. Jsem ve stresu a naštvaná… Cítím dokonce, jak se mi napínají svaly v ramenou. „Jsi pro mě tak cenná, můj andílku, věř mi…“ To stačí. Už nemůžu snést zvuk jeho hlasu. Zvednu se a sleduji, jak se mu rozšiřují oči a zmocňuje se ho zoufalství. Snaží se mě chytit za ruku, ale cuknu s ní pryč… A vím, že můj pohled je chladný, že mě v tuhle chvíli nepoznává… Koneckonců, jen abych ho celou tu dobu potěšila, předstírala jsem, že jsem někdo, kým nejsem. Kvůli němu jsem se držela zpátky – a už mě to unavuje. Teď si budu dělat, co budu chtít. „S tím už si nemusíš dělat starosti, Ericu. Od této chvíle neexistuje ani ta nejmenší možnost, že bys na mě sáhl, teď ani v budoucnu.“ „Andílku-“ „A jestli nechápeš, co tím myslím, tak ti dávám kopačky, Ericu.“ Nasadím sladký úsměv. „Dávám ti zkurvený kopačky.“ Než mě stihne zastavit, rychle opustím kavárnu a díky bohu se mi podaří nasednout do taxíku dřív, než mě dohoní. A zatímco řidič jede na adresu, kterou jsem mu dala, ulicemi New Yorku, poslouchám píseň v rádiu a vychutnávám si ironii textu, který mluví právě o rozchodech. V hrudi cítím úlevu, ale v žilách mi stále bublá vztek. Jediné, co chci, je zbavit se toho břemena – být svobodná, být sama sebou. A než se naděju, stojím před svým domem… Ve výtahu. Na displeji bliká dvanáctka a kovové dveře se konečně otevírají. Jsou tu jen dva byty, Julianův a můj. Chodba spojující naše dveře se najednou zdá menší a prázdná, jako by tu nebyl žádný nábytek, ačkoli pohovky a všechno ostatní je na svém místě. Zhluboka se nadechnu a naplním plíce až po okraj. A přísahala bych, že cítím Julianovu vůni… Tu vůni, kterou jsem cítila vrytou do kůže na jeho krku. Jen při té vzpomínce mi přeběhne mráz po zádech. Můžu si opravdu dělat, co chci? „Hah, Ericu… Čtyři roky jsi mě nutil šetřit si panenství… Protože jsi chtěl svatbu s pannou, nutil jsi mě být čistá… A přitom jsi mě celou tu dobu podváděl?“ zamumlám si pro sebe a zírám na Julianovy dveře. „Vypadá to, že tvůj anděl začíná padat.“ Mé nohy jako by začaly žít vlastním životem, protože místo ke dveřím mého bytu míří k Julianovým – a mé ruce taky jednají samy za sebe, když stisknou zvonek. Netrvá dlouho a dveře se otevřou, odhalí tu neuvěřitelně krásnou tvář a mokré blond vlasy… Jeho vůně mě teď opravdu obklopí. „Angelee?“ Podívá se na mě zmateně. Ale já jen pootevřu rty a pomalu pronesu… „Juliane, chci, abys mě ošukal.“