Julianova slova mě nezasáhnou jako rána pěstí, ale kradou mi dech a vhánějí slzy do očí. Trvá mi pár okamžiků, než pochopím, co říká… že mi říká, abych mu patřila. Nenaléhá na mě, nehýbe se, dokonce ani nemrkne… Jen mi hledí do očí a čeká na odpověď, která se mi vytratila z jazyka. Zhluboka se nadechnu a pohlédnu na naše propletené prsty, na to, jak do té jeho má ruka dokonale zapadá, přestože je