Julian se na mě dívá s vážným výrazem... Několikrát zamrká, snaží se pochopit má slova, jako by snad halucinoval... „Řekni to znovu?“ „Chci, abys mě o—“ Julian mě vtáhne za paži do bytu a zabrání tak tomu, aby mi slovo *ojel* znovu plně vyklouzlo ze rtů. Jednou rukou zavře dveře, zatímco prsty druhé ruky pevně svírá mou paži... Díky jeho pevnému doteku jsem ještě citlivější. „Jseš sjetá?“ zeptá se Julian vážně, a tváří v tvář mému obrácení očí v sloup, zatímco se vymaňuji z jeho sevření, dodá: „Určitě jseš sjetá.“ „Proč se na mě díváš jako na blázna?“ Zkřížím ruce na prsou, čímž způsobím, že se mi ňadra zavlní ve výstřihu. A mohla bych přísahat, že to na okamžik přitáhlo Julianův pohled, i když se rychle odvrátil. Hm... „Protože vypadáš, že jsi sjetá.“ Povzdechne si a prohrábne si blonďaté vlasy. „Slyšíš se vůbec?“ „Ano. Chci, abys mě připravil o panenství,“ řeknu pevně a on zavrčí. „Poslouchej, dává to smysl! Jsi pohledný, ženské ti věčně leží u nohou a jsi skvělý v jednorázovkách!“ „To nemyslíš vážně.“ „Ano, myslím. Kromě toho jsi můj přítel...“ „A nejlepší přítel tvého otce,“ zdůrazní. „Musím zmiňovat, že jsem o deset let starší než ty?“ „To znamená víc zkušeností... A to je vše, co panna potřebuje!“ Julian se suše zasměje a také si zkříží ruce na prsou. „Považujme to všechno za bezpředmětné. I tak, s pannami nic nemám.“ „Proč?“ zeptám se zklamaně a pokrčím rameny. Povzdechne si a zatne zuby... „Angelee, neměla bys se takhle chovat jen proto, že to nevyšlo s nějakým kreténem. Jsi ještě mladá, určitě potkáš někoho, kdo bude stát za to čekání...“ „Ne, nedělám to proto, abych se mu pomstila.“ Odvrátím se, procházím se po bytě a cítím, jak mi planou nervy. „Ty to nechápeš... Není to tak, že bych chtěla čekat tak dlouho.“ Julian se zamračí, když se posadím na barovou stoličku. „Jak to myslíš?“ „Protože si chtěl vzít pannu, musela jsem se čtyři roky krotit! Ale zatímco já se držela zpátky, on spal s kdekým! Byla jsem čtyři roky frustrovaná, Juliane!“ Hodím tělem dozadu, opřu se o kuchyňský ostrůvek a se zavrčením dodám: „Měl tu drzost říct, že jsem jako oblíbené jídlo, které si nechává nakonec, až dojí to ostatní! Vážně, nemůžu uvěřit, že jsem ztratila tolik času s takovým hajzlem, jako je on!“ Mlčky se přiblíží, jako by měl hlavu plnou myšlenek... a zastaví se přede mnou. Znovu se na něj podívám s rozporuplným výrazem. „Celou tu dobu na mě ani pořádně nesáhl... Víš, jak to myslím? Nechci přijít o panenství, protože jsem naštvaná na Erica. Jen už jsem unavená z toho, že se musím uspokojovat sama. Ha, připadám si jako idiot.“ Julian polkne naprázdno – sleduji, jak se jeho ohryzek pomalu pohybuje, což přitahuje můj zrak. „Víš... možná je problém ve mně,“ zamumlám, skloním hlavu a vyhnu se jeho pohledu, zírajíc na bledou kůži svých stehen. „Ty nejsi ten problém, Angel,“ řekne Julian tichým, mírně chraplavým tónem. Když stydlivě zvednu oči a setkám se s těmi jeho, znovu polkne naprázdno. „Ne, jsem si jistá... Nedokážu muže vzrušit...“ Hlas mi selže v následujícím okamžiku, kdy mi Julianovy dlaně roztahují kolena a vytvářejí prostor, aby se jeho tělo mohlo vklínit mezi mé otevřené nohy. Opíraje se rukama o kuchyňský ostrůvek, jako by mě zaháněl do kouta, přitiskne Julian své boky na mé a tře se svým ztopořením přímo o střed mých nohou. Panebože. Zadržím dech a sevřu rty, snažíc se zabránit jakémukoli zvuku, aby jimi proklouzl, a vidím, jak se na Julianových rtech zvedá nenápadný úsměv. „Vidíš? Ty nejsi ten problém...“ řekne, sundá jednu ruku z pultu a sjede mi po paži dolů, dokud nedosáhne mého boku. Myslím, že sním... Mé myšlenky jsou přerušeny, když si Julian přitáhne mé boky k sobě a přitlačí se silněji na mou nejcitlivější část – a tentokrát nedokážu zadržet tiché sténání, které mi hlasitě unikne. Zírám na Julianovy rty, když pomalu říká: „Jestli je něco špatně, tak rozhodně s tím kreténem... Zvlášť když máš na sobě to prádlo...“ Na mých rtech se objeví pošetilý úsměv, pomalu mrkám a mírně se k němu nakloním. „Líbilo se ti?“ „Jestli se mi líbí?“ Nakloní se také, čímž naše tváře sblíží ještě víc, a vklouzne rukou na má holá stehna, pod sukni, s hrozbou, že dosáhne až k mému klínu. „Jen těžko na to zapomínám... jak si můžeš všimnout.“ Zahihňám se a překřížím nohy kolem jeho boků. Prostě miluju, jak Julian vypadá překvapeně a jak zadrží dech, zavře oči a snaží se změnit tok svých myšlenek. Ach, cítím jeho teplo pronikající do mého těla, mísící se s mým, a dokonce cítím vůni jeho kolínské, která se lahodně vpíjí do mé kůže. „Neměli bychom to dělat...“ zamumlá, stále se zavřenýma očima, jako by rozum v jeho mysli vyhrával bitvu... „A pročpak?“ zašeptám v odpověď a otřu se rty o jeho bradu, hrozíc, že se zvednu výš. „Jsi... Dcera mého nejlepšího přítele...“ Pomalu sjíždím rukama po jeho košili, zkoumám látku, která mě lechtá na prstech, až konečně dosáhnu k pasu jeho kalhot. Kousnu se do rtu a vím, že to cítí, protože se mé zuby otřou i o jeho bradu. Jeho žár mi stoupá do hlavy. Vím, že přicházím o rozum. Vím, že bych neměla sjíždět rukou do jeho kalhot, téměř se dotýkat erekce, která se už bohužel nedotýká mých kalhotek. A on to ví taky – protože jeho ruka mě pevně chytí a brání mi pokračovat. „Angel...“ Má přezdívka mu vyklouzne ze rtů tak jemně, že mi naskočí husí kůže. „Nikdo to nemusí vědět, Juliane,“ zašeptám, posunu rty výš, abych se setkala s těmi jeho, a jemně o sebe otřeme ústa, když stejným tichým tónem dodám: „Jen jednou.“ „Nechci ti ublížit,“ řekne téměř šeptem proti mým ústům. Jeho oči jsou intenzivní a vidím v nich zářit hlad. Sklopím oči a konečně chápu, proč nic nemá s pannami. Vlastně, jen tím, že cítím, jak se o mě tře, vím, že je obrovský. A to by mě asi mělo děsit, protože jsem se nikdy neodvážila tam strčit ani vlastní prsty, ale... Bože, jsem tak vzrušená. Chci ho. „Je mi to jedno.“ Vymaním ruku z jeho sevření a konečně s ní sjedu dolů k erekci, kterou ani přes látku kalhot nedokážu pořádně obejmout. Zkusím ji stisknout a uslyším chraplavé zasténání vycházející z hloubi Julianova hrdla. Mé tělo je tak horké... je to, jako bych byla sopka s roky opožděnou erupcí. „Juliane...“ Tohle je ta nitka příčetnosti, která chybí k tomu, aby se jeho přesvědčení zlomilo. Prudce mě chytí za zátylek a vtáhne do vášnivého polibku, nejprve ochutnává mé rty, než je donutí se rozestoupit, aby mohl vložit jazyk do mých úst, což vyvolá slastné chvění, když se dotkne mého a proplete se s ním. A tiskne mě dál proti svým bokům, tentokrát už pořádně vklíní svou tvrdost do středu mých nohou, tře se o můj klitoris, zatímco mi tiskne ňadra na svou hruď, čímž se polibek stává hlubším a vášnivějším... Zatímco jedna ruka diktuje rytmus tím, že mě drží za zátylek, cítím, jak druhá ruka stahuje ramínko mého topu a podprsenky, která sice možná není ta samá, kterou viděl včera v noci, ale určitě se mu vryje do paměti. A když vyplete prsty z mých vlasů a oběma rukama sjede k mým bokům, čekám, že mě zvedne z té zatracené stoličky a odnese do postele... Julian skutečně vypadá, že se k tomu chystá... Až na to, že zazvoní zvonek u bytu, tak potichu, že tomu nevěnujeme příliš pozornosti. Ale druhý pokus je rychlý a zběsilý, což způsobí, že se naše ústa pomalu oddělí. S pevně zavřenýma očima a erekcí tepající v kalhotách proti mým vlhkým kalhotkám zůstává nehybný, aniž by pohnul jediným svalem. Modlím se k nebesům, aby zvonek nezazvonil znovu, abych se mohla dál kochat jeho doteky... Ale to se samozřejmě nestane. Julian skloní hlavu a zavrčí, zjevně otrávený a zklamaný. Když zvedne své zelené oči a prohlédne si mou tvář, Julian láskyplně přiloží ruku na mou tvář a vtiskne mi rychlý polibek na rty. „Hned jsem zpátky...“ řekne a palcem mě pohladí po tváři, než se odtáhne. Srdce mi zběsile buší... tak rychle, že by mi mohlo prorazit hrudník. Co to sakra dělám? Tisknu kolena k sobě a snažím se zbavit toho lechtání, které ovládá můj podbřišek... „Cathy?“ Julianův překvapený hlas mě vrátí do náhlé reality. Ach... Samozřejmě... Má nenadálá návštěva mu pravděpodobně zkazila plány... Cítím směsici úzkosti a smutku, jak mi buší v hrudi, ale snažím se vstát ze stoličky a stáhnout si sukni, zatímco si upravuji vlasy, které ten vášnivý polibek pravděpodobně rozcuchal. Polibek. Políbila jsem Juliana Adamse... Nejlepšího přítele mého otce. „Ne, jsem teď trochu zaneprázdněný...“ říká Julian a paží blokuje cestu do bytu. Ale když se přiblížím a položím mu ruku na záda, cítím, jak okamžitě ztuhne. Neboj se, Juliane... Nezkazím ti večer. „To je v pořádku, už jdu. Díky za radu, jdu domů.“ Věnuji mu sladký úsměv a podívám se na tu vysokou dívku, která na mě překvapeně a poněkud... naštvaně zírá? Blondýna, modré oči, štíhlá... Ano, tohle je přesně typ Juliana Adamse... Můj naprostý opak. Julian bázlivě stáhne paži a nechá mě projít. S tvářemi hořícími rozpaky a možná i jinými pocity, které bych si nechtěla přiznat ani sama sobě, ustupuji z bytu. Ale než se otočím zády, pozdravím tu Cathy přátelským úsměvem. Mé kroky jsou rychlé a brzy odemykám své dveře, které jsou naštěstí přímo naproti, takže mohu zmizet z dohledu jich obou. Bouchnutí dveří se rozlehne příliš hlasitě. A jak se o ně opírám zády, sklopím oči a poslouchám, co se děje venku. „... Hádám, že teď máš volno?“