„Je ti lépe?“ Julianův hlas je tichý a rozlévá mi v hrudi útulné teplo, stejně jako hrnek, který svírám v dlaních. Zvednu zrak a zadívám se na jeho ustaraný výraz. Stojí u dveří a drží kliku svýma velkýma rukama, v nichž se kov téměř ztrácí. Poté, co mě Julian spatřil plakat, mě rychle odvedl do své kanceláře. Žaluzie byly stažené, takže nikdo nemohl vidět mé slzy, přestože bylo na patře opravdu r