Ležet v Julianově posteli, v nočním tichu, s ním vedle sebe, je… vzrušující.
Srdce mi bije jako o závod a při pomyšlení, že by to mohl slyšet, se stydím ještě víc. Přesto ležím k němu zády a naslouchám svému dechu i tomu jeho, těžkému a rytmickému.
„Juliane?“ zavolám na něj tiše, aniž bych se pohnula.
„Hmm?“ zamumlá a já pevně sevřu rty; cítím, jak se mi srdce rozbušilo ještě silněji.
Otočím se k
















