Ležet v Julianově posteli, v nočním tichu, s ním vedle sebe, je… vzrušující. Srdce mi bije jako o závod a při pomyšlení, že by to mohl slyšet, se stydím ještě víc. Přesto ležím k němu zády a naslouchám svému dechu i tomu jeho, těžkému a rytmickému. „Juliane?“ zavolám na něj tiše, aniž bych se pohnula. „Hmm?“ zamumlá a já pevně sevřu rty; cítím, jak se mi srdce rozbušilo ještě silněji. Otočím se k