Od chvíle, kdy jsem tu zprávu uviděla, jako by kolem mě všechno plynulo ve zpomaleném filmu. Julian vyšel ze sprchy, přinesl nám snídani... A vrátili jsme se do bytu. Každý do svého. Neměla jsem odvahu o tom cokoli říct a zdálo se, že ani Juliana ta zpráva na displeji nijak nerozrušila... Působilo to tak přirozeně, tak nedůležitě. A možná to tak i je... Ale proč se cítím tak smutná? Jako by se mi