Když se vracím do restaurace, je skoro prázdná, ačkoli u několika stolů sedí lidé, které má přítomnost ani mé zaslzené a oteklé oči nezajímají. To je rozhodně úleva, protože přesně to si přeji – zmizet. Mému smutku však neunikne pozornost Tylera, který okamžitě vychází zpoza pultu a míří ke mně. Popotahuji, rukama si suším řasy a vcházím krátkými, klopýtavými kroky. Než se naděju, stojí přede mnou