Peklo. Zápasit s kocovinou, to je opravdové peklo. S námahou otevírám oči a narážím na příšerný jas. Zasténám, přetočím se na bok a pak znovu, aby mě hlava už tolik nebolela... Ale pak mě zasáhne poznání a já je najednou znovu otevřu, vyskočím a posadím se na posteli, PROTOŽE TOHLE NENÍ MŮJ POKOJ! Ale ne. Přejedu rukou po bílém povlečení, znovu ze sebe vydám zavrčení a vrhnu se zády zpět do matrace... Sakra. S pevně zavřenýma očima si přehrávám scény z minulé noci. Nákup surovin na koláč. Cesta k Ericovi domů. Jak jsem našla Erica a Lauru... Nahé. Utopení žalu v alkoholu. Setkání s Julianem Adamsem. Ach jo! Konečně chápu, proč jsem skončila v Julianově pokoji... Ale ze všech lidí, které jsem mohla potkat, to musel být zrovna on? Vstanu z postele a podívám se do zrcadla. Všimnu si, že nejenže mám oči rozmazané od černé řasenky, vlasy rozcuchané a výraz neskutečné kocoviny, ale mám na sobě bílou košili, která je mi o hodně větší a sahá mi do půlky stehen. „Skvělé, Angelee...“ zamumlám nakonec, naprosto ignorujíc ten chaos, kterým je můj vzhled, a opouštím pokoj, abych našla, kdo ví, třeba silnou kávu... A kdo ví, Julian už možná odešel do firmy a já nebudu muset čelit tomu obrovskému ponížení... Jo, to jsem zakřikla příliš brzy. Zastavím se a ztuhnu, protože Julian je tam, opírá se o kuchyňský ostrůvek, v ruce šálek kávy a odhalené břišní svaly... velmi odhalené. Když na mně spočinou jeho zelené oči, zrovna polyká kávu, což rozhýbe jeho ohryzek. Odloží hrnek a koutek úst se mu zvedne v úsměvu: „Dobré ráno, Andílku.“ Vynutím si úsměv a přiblížím se k němu, natahuji se přes ostrůvek pro konvici s kávou a hrnek. Ale kvůli tomuto nevinnému pohybu se mi košile nebezpečně vyhrne a odhalí kousek mého zadku. A přísahala bych, že vidím Juliana, jak zírá na to, jak se natahuji, téměř si břicho tisknu k lince... Zachytím jeho pohled, jak sjíždí po mých bocích k mým stehnům... Ale rychle se podívá jinam, odkašle si a dopřeje si štědrý doušek hořké kávy. Z jeho pohledu mám zvláštní pocit, i když to možná neměl v úmyslu. Když konečně dosáhnu na konvici a začnu si lít kávu do hrnku, masíruji si spánek, zatímco se do nádoby dostává ta správná dávka kofeinu. Dokonce se snažím znovu naklonit, abych vrátila konvici na místo, ale Julian mi ji vezme z rukou a s extrémní lehkostí ji vrátí zpět. Překvapeně zamrkám a s upřímným obdivem řeknu: „Jaké nádherné paže!“ Julian se sarkasticky usměje: „Pracuju na tom, aby takové byly.“ „Ach, vidím ten efekt...“ Stisknu mu sval a všimnu si, jak je tvrdý, a šibalsky se usměji: „Ty jsi vážně přibral?“ „Hah, takže si pamatuješ tu vážnou urážku?“ Julian povytáhne obočí. „Ale no tak, nebuď takový, to je poklona!“ Sklouznou rukou k jeho břichu, lehce škrábnu po jeho pekáči buchet. „Jen tak dál, podporuju tě.“ Julian si znovu odkašle, pravděpodobně cítí mrazení způsobené mými nehty. Pak dodá škádlivým hlasem: „Líbí se ti moje tělo, co?“ „Dělá dobře očím, to je jasné.“ Na rtech se mi objeví nezbedný úsměv, pokrčím rameny a přiložím šálek ke rtům. „Chápu, proč máš u žen takový úspěch.“ Podrápe se na zátylku a já nevěnuji přílišnou pozornost jeho otrávenému výrazu, když se odvrátím a kráčím ke gauči... Jen slyším, jak se zhluboka nadechl. „Mimochodem, ty jsi mě převlékal?“ zeptám se, vrhnu se na gauč a upíjím kávu. „Tvoje košile mi sluší. Měla bych zkusit tenhle styl?“ „Moc vtipné. Pozvracela sis oblečení a já bych tě ani náhodou nepustil do své postele celou poblitou.“ Ušklíbne se, asi proto, že musel rychle sebrat mé oblečení a hodit ho do pračky. „Není zač, mimochodem.“ „Proč bych ti měla děkovat?“ Ohlédnu se přes rameno, přes opěradlo gauče. „Volali tvůj nouzový kontakt, protože nechtěli nechat opilou holku samotnou. Tvůj nouzový kontakt je firma, ale tvůj otec tu není... Zapomněla jsi, že je na služební cestě? Musel jsem jít já...“ Ukáže na mě prstem. „A za to bys mi měla poděkovat.“ „Ty jsi tak pozdě pracoval? Myslela jsem, že tvoje noci jsou vyhrazené ženám.“ Julian se sarkasticky usměje a položí prázdný šálek na linku: „Myslíš, že bych pro tebe přijel, kdybych byl s nějakou ženou?“ „Myslím, že ano.“ Loknu si kávy a vychutnávám si tu silnou chuť, dokonalý lék na tu zatracenou kocovinu... Pak sebou trhnu, když si všimnu, že Julian je najednou příliš blízko, ruce opřené o gauč, kolem mých ramen, a mumlá mi přímo u ucha: „Jaká to drzá holka...“ Mrazí mě v zádech, až mi naskakuje husí kůže. „Jdi se připravit. Musíme do práce,“ řekne chraplavým hlasem. „A ne, nedám ti volno jen proto, že máš kocovinu.“ Zavrčím a vypiju všechnu kávu na jeden ráz, rychle vstanu, abych se vymanila z jeho blízkosti... Co je to za pocit... to malé chvění v břiše? Jeho přítomnost ho jen zesiluje. „Odcházím!“ vyhrknu a rychle opouštím byt, protože zůstávat uvnitř je pro mé srdce opravdu toxické. V prázdné chodbě konečně roztáhnu plíce na maximum a v dalším okamžiku vydechnu. A malými krůčky jsem brzy přede dveřmi vlastního bytu... Protože samozřejmě nestačí, že Julian je nejlepší přítel mého otce a můj šéf – je to taky náš soused. Jakmile jsem konečně doma, uvědomím si, že nemám u sebe telefon. Mým hrudníkem se šíří rostoucí pocit zoufalství... Ale když mé oči padnou na gauč, vidím na něm ležet svou kabelku – tu, kterou jsem měla včera večer u sebe, tím jsem si jistá. Nejistě dojdu ke gauči a vezmu si telefon, který byl skutečně uvnitř. Hlava mě bolí a vzpomínky se valí zpět... Pamatuji si, že se mě Julian snažil nechat doma, ale když otevřel byt a vtáhl mě dovnitř, přitiskla jsem se k němu a prosila ho, aby mě vzal k sobě... Bože. Tváře mě pálí a vím, že jsem celá rudá. Položila jsem ruce na jeho košili a cítila jeho teplo, a teď si vzpomínám, jak mě držel v pase. Jeho stisk byl tak pevný, silný... Jen pomyšlení na to mi prožene tělem záchvěv. Ach, vážně bych neměla takhle reagovat na nejlepšího přítele svého otce, ale... On je tak sexy... Najednou přicházejí další vzpomínky. Vzpomínám si, jak jsem se naklonila k jeho krku, abych vdechla vůni jeho pánské kolínské a... Ale ne... Já jsem Julianovi olízla krk! Z hrdla mi unikne zasténání, pevně zavřu oči a chytím se za hlavu – ANGELEE, CO JSI TO PROVEDLA? Rychle spěchám do koupelny, zamknu se a opřu se o dveře. Teď se tak strašně stydím. Zhluboka se nadechnu a snažím se na tu katastrofu zapomenout... Ale pak se podívám na svůj ubohý odraz v zrcadle a skvělé, vypadám jako naprostá troska. Bude lepší se osprchovat. Jak si pomalu rozepínám jeho košili, vracejí se další vzpomínky na mé opilé já... A když ji plně rozevřu, nemůžu si pomoct a zadržím dech. V odrazu vidím, že mým plánem bylo skutečně potěšit Erica, protože jsem si vybrala své nejlepší sexy prádlo. Krajková bílá podprsenka je tak tenká a průsvitná, že jsou skrz ni vidět bradavky, a kalhotky také odhalují velkou část mého klína, zakrývající jen můj klitoris jako dárek, který čeká na rozbalení. Potlačím zahihňání při představě Julianovy reakce, kdyby mě v tomhle viděl... Ta myšlenka mě jaksi vzrušuje, v podbřišku mě zašimrá a můj klín mírně zvlhne. „Ach ne, tohle je nebezpečné...“ pomyslím si, tisknu stehna k sobě a napadají mě divoké myšlenky.