Večer a noc proběhly překvapivě hladce, pomyslela si Charlie, když uklízela zadní místnost poté, co muži odešli. Jasně, občas byli sexističtí a hraničně hrubí. Millard ji děsil a Vidar byl prostě hrubý a nepřátelský. Ale bylo tam i hodně humoru a smíchu. „Skvělá práce dnes večer,“ řekla Jenni, když přišla. „Díky, šéfko,“ řekla Charlie, když dávala židle na stůl a připravovala místnost pro uklízečky, které přicházely brzy ráno. „Tohle je tvůj spropitný za dnešní večer od čtvrtečního klubu,“ řekla jí Jenni a podala obálku, která vypadala plná. „Páni, díky.“ Charlie rychle prolistovala bankovky, aby si udělala představu, kolik vydělala. Podívala se na Jenni. „Myslíš to vážně?“ zeptala se. „Zjevně se jim líbila,“ řekla Jenni a odešla. Charlie se znovu podívala do obálky. Bez počítání odhadla, že v obálce je spropitné za celý týden. Dívky nežertovaly, když říkaly, že muži dávají dobré spropitné. Možná by o tom někdy v budoucnu uvažovala, pomyslela si, když se vydala do místnosti pro personál, převlékla se do civilu a vzala si tašku. Rozloučila se s Robertem a on se jí zeptal, jestli ji má doprovodit na autobusovou zastávku. „Děkuji, Roberte, ale je to jen pět minut chůze. Budu v pořádku,“ řekla mu a vytáhla telefon. Měla další sadu blokovaných hovorů od otce a dva zmeškané hovory od bratra. Poznamenala si, že mu zavolá zpět. Její bratr Huxton a jeho manžel Tyson měli dvě rozkošná dvojčata, která by v tuto hodinu už spala, takže to bude muset počkat do rána. Chystala se telefon odložit, když začal zvonit. Podívala se na displej a usmála se. „Ahoj, idiote,“ řekla. „Konečně, zabije tě někdy zvednout telefon, ségra?“ zeptal se její bratr. „Pracovala jsem, právě jsem skončila,“ řekla. „Táta se ti snažil dovolat,“ řekl jí Huxton. „Všimla jsem si.“ „Chystáš se mu zavolat zpět?“ zeptal se. „Zavolal bys ty?“ zeptala se místo odpovědi. „Chápu, že to, co udělal, bylo špatné, ale opravdu chce věci napravit,“ snažil se ji bratr přesvědčit. „Ví, co musí udělat, aby věci napravil. Do té doby je z mého života pryč. Jak se mají kluci?“ zeptala se, aby změnila téma. Věděla, že její bratr neodmítne příležitost mluvit o svých synech. Na druhém konci linky se ozvalo těžké povzdechnutí. „Mají se dobře. Liam začíná chodit sám a Aiden se snaží ho povalit,“ zasmál se její bratr. „Zní to rozkošně,“ řekla. „To ano, když to není frustrující, že se ten malý uličník soustředí na to, aby se popral s bratrem, místo aby se snažil sám. Měla bys přijít na večeři. Chybíš jim.“ „Jasně, určitě ti to řekli,“ škádlila ho. „Ráda bych. Zkontroluji svůj rozvrh a dám ti pár termínů, které mi vyhovují. Nezapomeň to říct Tysonovi,“ řekla. „To bych nikdy neudělal,“ namítl. „Jasně, hádám, že ty tři ostatní případy jsem si jen vysnila,“ rýpla si do něj. „Soudě podle pozdní hodiny, kdy končíš v práci, stále pracuješ na tom místě,“ řekl Huxton a snažil se změnit téma. „Ano, říkala jsem ti, že je to pro mě dobrý způsob, jak vydělat peníze,“ řekla mu s povzdechem. „James mi říká, že do toho baru chodí nějací špatní lidé. Peníze nejsou všechno,“ upozornil ji bratr. „To se ti snadno říká, pane právníku. James je milý a je hezké, že se staráš, ale musím to udělat,“ řekla. „Proč nezavolám Jamesovi a on pro tebe přijede a odveze tě domů? To je to nejmenší, co můžu udělat, a on by to víc než rád udělal.“ Charlie se usmála. James byl nejlepší přítel jejího bratra. Vyrůstali spolu a byl jako druhý bratr. Skutečnost, že byl sexy a pracoval jako policista, situaci nezhoršovala. Charlie byla do Jamese tajně zamilovaná během dospívání. Ne že by ji viděl jako něco jiného než sestru. Dokonce i teď, přiznala si, vypadal úžasně ve své uniformě nebo v nedávném přechodu na oblek, protože byl povýšen na detektiva. „Díky, ale ne, díky. Ať se James vyspí. Jsem skoro na autobusové zastávce a autobusem to trvá jen dvacet minut,“ řekla bratrovi. Poté, co jí zavolal, přestala jít a soustředila se na hovor. Ale toto téma jí připomnělo, že autobus bude každou chvíli tady, a začala zrychlovat chůzi směrem k autobusové zastávce. Skoro tam byla, když viděla projíždět autobus, který ani nezpomalil u prázdné autobusové zastávky. V duchu si povzdychla. „Jsi si jistá? Šel bych sám, ale nechci budit Tysona, když se konečně nerušeně vyspí,“ řekl její bratr. „To je v pořádku, můj autobus bude brzy tady. Takhle budu doma rychleji, než kdybych měla čekat na Jamese. Své povinnosti velkého bratra jsi dnes večer splnil dobře. Jdi spát s dobrým svědomím a ozvu se ti ohledně termínů večeře,“ řekla mu. „Jsi si jistá? Nechceš, abych zůstal na lince, dokud nepřijede tvůj autobus?“ „Není třeba, bude tady každou chvíli a jsem v dosahu křiku od baru, kde je hora vyhazovače jménem Robert stále v areálu, protože šéf počítá tržby,“ řekla mu. „Dobře. Mám tě rád, ségra.“ „Já tebe taky,“ řekla a zavěsila. Lhala svému bratrovi. Zmeškaný autobus znamenal čtyřicet pět minut čekání. Ale nechtěla, aby se přepnul do plného bratrského režimu. Měl rodinu a Charlie nechtěla obtěžovat Jamese. Místo toho se posadila na lavičku a začala rolovat na telefonu. K autobusové zastávce přijelo auto a Charlie se napjala a zvedla oči. Před ní stál černý Lincoln Town Car, zadní dveře v úrovni s ní. Okno se stáhlo a Charlie se podívala na Vidara. Nastala chvíle ticha, kdy se oba jen dívali jeden na druhého. „Za jak dlouho jede další autobus?“ zeptal se jí Vidar. Charlie uvažovala, že mu řekne stejnou lež, jakou řekla svému bratrovi. Ale co když se Vidar rozhodne počkat? Pak by věděl, že lhala, a to nebylo dobré, protože byl pro Jenni váženým patronem. Podívala se na svůj telefon. „Za dvacet pět minut,“ řekla mu. Přikývl. „Vezmu tě domů,“ řekl. Nebyla to otázka, což Charlie špatně nesla. „Děkuji za nabídku, ale počkám,“ řekla mu, když sledovala, jak řidič vystupuje z auta, obchází ho a otevírá dveře spolujezdce, očekávaje, že nastoupí. Charlie viděla Vidara sedět na sedadle nejdál od ní. Vypadal uvolněně a jako by do toho drahého auta patřil. Nepohnula se. Nic neřekl, jen zvedl obočí, jako by se ptal, jak dlouho ho bude vzdorovat. Charlie cítila, jak její odhodlání slábne. Byl to patron a bylo by neslušné odmítnout nabídku, pomyslela si, vstala z lavičky a vklouzla do auta. Za boží milosti… „Děkuji,“ řekla, když řidič zavřel dveře za ní. Vidar jen kývl a pak se podíval na podložku, kterou držel. Vypadal, že něco čte, a ignoroval její přítomnost. Vůbec ne trapné, pomyslela si Charlie. „Kam to bude, mademoiselle?“ zeptal se řidič, když se podíval do zpětného zrcátka. „Tři, tři, osm Hudson Street,“ řekla. „Myslím, že je to hotel, mademoiselle,“ řekl jí řidič. „To je správně,“ odpověděla. Řidič se na ni rychle usmál a přikývl, než vyjel do provozu. Vidar se soustředil na to, co četl. Charlie sledovala město ubíhající za oknem a doufala, že tam budou brzy. Možná měla souhlasit s tím, že pro ni přijede James. Alespoň to by byla příjemná jízda. S úlevou si povzdychla, když auto zastavilo před hotelem. Charlie chtěla otevřít dveře a utéct, ale řidič už vystoupil a zdálo se jí neslušné nenechat ho dělat svou práci. „Děkuji za svezení,“ řekla Vidarovi, když čekala, až jí řidič otevře dveře. Vidar něco zabručel a Charlie vystoupila z auta ve stejnou chvíli, kdy jí řidič otevřel dveře. „Děkuji,“ řekla mu. „Moje potěšení, mademoiselle. Přeji vám příjemný večer,“ řekl. „Vám taky,“ řekla reflexivně. Stála na chodníku a sledovala, jak auto mizí. Když si byla jistá, že jsou dávno pryč, šla blok ke svému bytu. Věděla, že by pro Vidara nebylo nemožné ji najít, kdyby opravdu chtěl. Něco jí říkalo, že má k dispozici zdroje, které by ji vystopovaly do hodiny, kdyby si to přál. Ale alespoň se cítila o něco lépe, že ho nevedla přímo zpět do svého domova.