Vidar se snažil soustředit na zprávu na tabletu, ale jeho mysl odmítala spolupracovat. V autě se stále vznášela její vůně. „Byla okouzlující, pane,“ řekl Malcom, jeho řidič. „Co?“ zeptal se Vidar a předstíral, že neví, o čem jeho řidič mluví. „Ta mladá dáma, které jste nabídl svezení, pane,“ upřesnil Malcom. „Je pozdě a oblast kolem ‚Červené dámy‘ není nejbezpečnější,“ řekl Vidar. „Já se neptal, pane. To není moje věc. Já jen řídím auto.“ Jen řídím auto, v duchu si pomyslel Vidar. Malcom byl nejlepší řidič na trhu, a to byl jediný důvod, proč Vidar snášel jeho potřebu drbat a strkat nos tam, kam nemá. Často i do Vidarova soukromého života. A taky fakt, že Malcom byl loajální až za hrob. Ale měl pravdu. Malcom se neptal, takže Vidar nevěděl, proč cítí potřebu obhajovat své rozhodnutí. Ne že by to bylo vědomé rozhodnutí nabídnout servírce svezení. Nic z toho, co k tomu vedlo, nebylo součástí jeho plánu na večer. Jen ji viděl sedět na autobusové zastávce a požádal Malcoma, aby zastavil, než si uvědomil, co řekl. Stále nevěděl, proč to udělal. Jistě, byla jednou z nejlepších servírek, které je obsluhovaly během čtvrtečních setkání. Měla přirozenou schopnost přijímat hrubé vtipy a šovinismus, které se zdály být v rozkvětu, když se všichni sešli. Ale také měla jasné hranice, které se nebála posilovat. Líbilo se mu, že ji má v klíně. Cítil ji měkkou a kulatou na správných místech. Líbilo se mu to až příliš, což se jasně ukázalo, když ji Millard zavolal k sobě. Vidarův instinkt byl protestovat, udržet si ji v klíně. To bylo jasné varování, a ujistil se, že opustila jeho klín co nejdříve, a pak se ujistil, že se po zbytek večera drží stranou. Nabídnout jí svezení domů neznamenalo držet ji stranou. Zhluboka se nadechl a znovu nasál její vůni. Své chování během noci by přisoudil dlouhé době, po kterou byl bez ženy, nebo muže, co se toho týče. Možná mu jeho tělo říkalo, že je čas oddat se nějakému zvrhlému chování. Ale ne se servírkou. Všechny jeho instinkty mu říkaly, že by to skončilo špatně. Naštěstí bylo ve městě víc než dost ochotných osob. K Vidarovu věčnému rozhořčení myšlenky na servírku nezmizely. Bez ohledu na to, čím se rozptyloval, jak dny plynuly. Ani když mu Lucas, vedoucí jeho IT oddělení, řekl, že mají problém s jejich IT systémem, úplně mu nezmizela z hlavy. Lucas se statečně snažil Vidarovi vysvětlit, jak zjistil, že je s jejich systémem něco špatně. Ale bylo to příliš mnoho IT, než aby to Vidar plně pochopil. „Řekni mi to, jako bych měl pět posraných let,“ řekl nakonec. „Dobře, pane Grimsi. Náš IT systém je vytvořen k tomu, aby posílal informace tam a zpět po celé společnosti. Představte si to jako ty staré trubky, do kterých jste vložili zprávu do kapsle a vložili ji do trubky a šup, odjela do jiné kanceláře,“ začal Lucas. Vidar byl blízko protočení očí, ale sám si o to řekl. „Takže pokud ti chci poslat zprávu v trubce. Seberu informace a vložím je do kapsle. Pak musím kapsli označit, kam a komu ji chci poslat. Pro náš příklad použijeme tiskárnu a vytiskneme štítek a nalepíme ho na ni. Pak ji pošlu a ona se objeví u tebe. Správně?“ „Správně,“ souhlasil Vidar. Zatím to dokázal sledovat. „Správně. Někdy si rád posílám informace sám sobě, abych věděl, kde je hledat, když je potřebuji. Nedávno jsem si poslal kapsli sám sobě. Ale všiml jsem si, že to trvalo o něco déle než obvykle. Řekněme, že kapsli obvykle trvá deset sekund, než skončí zpět na mém stole. Teď to trvá patnáct. Není to velký rozdíl, ale dost na to, abych byl zvědavý. Bál jsem se, že servery, promiňte, ne servery, trubky, stárnou. Možná je budeme muset opravit. Tak jsem začal sledovat posílané zprávy. A zjistil jsem, že asi každá tisící zpráva se zpozdí. Nemůžu najít společný důvod, proč se tyto zprávy zpožďují. Ne všechny procházejí specifickou trubkou, ne všechny zprávy, které jdou stejnou cestou, se zpozdí a tak dále,“ pokračoval Lucas. „Dobře, takže potřebujeme nové… trubky?“ zeptal se Vidar. „Myslím, že ne. Myslím, že je to horší. Myslím, že někdo zachycuje kapsle. Podívá se dovnitř a pak je pošle dál,“ řekl Lucas. „Za pět sekund?“ zeptal se Vidar. „No, ne. Ve skutečnosti to jde mnohem rychleji a děje se to digitálně,“ řekl mu Lucas. Vidar přikývl. „Kdo je za to zodpovědný?“ zeptal se. Snadno si dokázal představit alespoň dvacet lidí nebo organizací, které by se zajímaly o jeho informace. Některé by byly pouhým podrážděním, jiné by byly sračkou. „To je ta věc. Nemůžu najít žádné důkazy o tom, že se to skutečně děje. Je to jen malé zpoždění a můj vnitřní instinkt mi říká, že tohle je nejpravděpodobnější vysvětlení. Snažil jsem se najít narušení, ale prostě nemůžu,“ řekl muž. Vidar se zamračil. Pokud Lucas přiznal, že neví, bylo to špatné. „Co potřebuješ k nalezení?“ „Potřebuji někoho, kdo má zkušenosti s hackingem, nejlépe i s dobrým porozuměním tomu, jak jsou postaveny obchodní systémy a IT-bezpečnost,“ řekl Lucas. „Najdu je. Mezitím pokračuj ve svém vyšetřování,“ řekl mu Vidar. Lucas byl propuštěn a Vidar začal přemýšlet, koho zná, kdo by mu mohl sehnat IT-experty. Zazvonil mu telefon a on se na něj podíval. „Ano, Adiso, jak ti mohu pomoci?“ zeptal se druhého člena čtvrtečního klubu. „Vidare, Nasir a já jsme se bavili a napadlo nás požádat Jenni, aby nám zítra sehnala stejnou servírku, jakou jsme měli minulý týden. Už jsem si obvolala pár lidí a všichni souhlasí. Co ty na to?“ zeptala se Adisa. Kurva, pomyslel si Vidar. Nikdy se jí nezbaví. „Fajn, mě opravdu nezajímá, která sukně nás obsluhuje. Hádám, že byla dostatečně kompetentní,“ řekl. „Co ti vlezlo do prdele a umřelo?“ zeptala se Adisa s bohatým smíchem. „Jdi do prdele,“ řekl Vidar, což způsobilo další kolo smíchu. „Víš, co je zač?“ zeptala se Adisa. „Vím.“ „Pak bys měl chápat, proč to děláme.“ „Já vím, já vím. Jen se o to postarej a přestaň mě s tím otravovat,“ odsekl Vidar. „Fajn, nechám tě, ať se věnuješ tomu, co tě dostalo do špatné nálady. Zavolám Jennie a domluvím to. Uvidíme se zítra. Prosím, buď v lepší náladě,“ řekla mu Adisa a zavěsila. Fajn, pomyslel si Vidar. Prostě ji bude celou noc ignorovat, jako to udělal minule.