Následující dvě hodiny jsou… školou v chlapeckém světě. Sedím na své horní palandě a s úžasem se rozhlížím. V této místnosti je teď přes sto chlapců a všichni tu budeme společně spát po celou dobu kandidatury. Až to skončí, pokud to zvládneme, přesuneme se na hrad do soukromějších kolejí. Ale vážně? Do té doby? Jsem tak nějak… nadšená. Atmosféra tady – je úplně jiná než cokoli, co jsem kdy zažila. Hodně se tu křičí a směje, a už se strhly dvě rvačky a spousta zápasů v páce. Holky? Všechny bychom se uculovaly a měřily se navzájem. Kluci? Prostě si stisknou ruce a poplácají se po zádech, hned jsou kamarádi. Ale pak projde chlapec ve spodním prádle – proti čemuž sama o sobě nic nemám – ale oči se mi rozšíří šokem, když si jen tak okatě a ledabyle strčí ruku do trenek a poškrábe se na koulích – „Tak co, sestřenko,“ řekne Jesse, až nadskočím, když se objeví po mém boku, stojí na Rafeově palandě a využívá páky, aby si zahákl ruce přes okraj mé, a usmívá se na mě. „Už lituješ svých rozhodnutí?“ „Kluci jsou…“ šeptám a stále se s úžasem rozhlížím, „úplně jiný druh.“ „Myslím, že se to naší puritánské princezničce líbí,“ řekne Jesse se smíchem a pozoruje mé okouzlení. Také se zasměji a přiložím si prst na rty. „Neříkej to Rafovi,“ šeptám a vím, že můj bratr – stejně jako můj táta – je šíleně ochranářský. „Tvé tajemství je u mě v bezpečí,“ zašeptá Jesse zpět a mrkne na mě. „Jen… zkus vypadat víc jako kluk, ano? Sedíš tam nahoře jako malá sova pálená a rozhlížíš se těma velkýma očima.“ Trochu zalapám po dechu a uvědomím si, že má asi pravdu. Trochu se shrbením, odložím nohy, abych nebyla tak upjatá. „Je to lepší?“ zamumlám, snížím hlas a směju se, protože se cítím směšně. „Jen se trochu víc podrbej na zadku před lidmi,“ navrhne Jesse s úsměvem, „ať tě lidi vidí říhat.“ Zděšeně se na něj zamračím. „Rozhodně ne.“ Jesse se zasměje a pak mi natáhne ruku zápěstím nahoru. „Tady,“ řekne. „Co?“ zeptám se a poklepu mu na zavřené prsty, myslím si, že má v pěsti schovaný nějaký malý dárek. „Ne,“ řekne Jesse se smíchem a pak mě přivolá blíž. Nakloním se k němu a Jesse bleskově otře zápěstím obě strany mého krku a pak i má vlastní zápěstí. „K čemu to je?“ zeptám se zamračeně, zmatená. „Označení pachem,“ odpoví šeptem. „Někdy voníš jako holka. Tím to trochu zamaskuješ, nebude to tak zřejmé.“ „Nebudu pak vonět jen jako ty?“ zeptám se zmateně. Pokrčí rameny. „Jsme bratranci,“ odpoví. „Nikdo si toho nevšimne ani se o to nebude starat.“ „Aha,“ řeknu, a pak se opřu zpět na palandu, zatímco Jesse seskočí a jde si promluvit se světlovlasým chlapcem, který se právě přišel představit Rafovi. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že voním jako holka – co mě ještě prozradí? Snažím se to promyslet, naplánovat, ale brzy je místnost tak plná mladých mužů, že nemůžu myslet na nic jiného, než je pozorovat, studovat, jak se pohybují, abych se mohla pohybovat jako oni a začít splynout. Ani se mi nedaří sledovat, kdo je kdo, jak se všichni pohybují po místnosti, vybalují si osobní věci a představují se svým sousedům. Proto je tak neuvěřitelně znepokojivé, když zjistím, že se mi hlava trhne doleva a oči horečně pátrají, protože… Protože přísahám, že jsem právě ucítila… tu nejúžasnější vůni, která kdy prošla mým nosem – Můj vlk ve mně poskočí, což je samo o sobě šokující – obvykle je tak klidná, že občas zapomenu, že tam je – Získej to, přikáže, okamžitě začne slídit, jdi to najít – musíš – je to naše – „Co?!“ řeknu nahlas, posadím se naprosto rovně, najednou trochu vyděšená. Ale pak zvednu nos a téměř zasténám nahlas, když to ucítím znovu – tu neuvěřitelnou, úžasnou vůni – ostrou štiplavost citrusů, bergamotu a mokrého chodníku rozpáleného letním sluncem, meruněk a mandlí – Něco ve mně praskne, téměř fyzický zvrat, který přesměruje všechno ve mně – všechny mé cíle, všechny mé sny – prostě je smaže v jedinečné snaze o to, o něj – Druh!, vyje můj vlk, zvedne nos k nebi a zpívá to slovo, nohy jí tančí. Jdi! Vstaň! Jdi a najdi ho – Druh! Druh! Druh! A já zalapám po dechu a přitisknu se zpět k polštářům, protože to teď vím – vím to jistě ve svém srdci a ve svých kostech – že můj druh je tady – Ale když se horečně rozhlížím, něco… něco jiného mi zkříží cestu. A tentokrát už zasténám nahlas, spodní ret se mi začne třást a já ochabnu a padám zpět na polštáře. Musím zavřít oči před vůní kůže a whisky – žhavé uhlíky a ostrá štiplavost borovice v noci tak chladné, že mrzne i vzduch – A k mé hrůze ve mně praskne něco jiného, otřese mnou až do morku kostí, natolik, že se mi s tím začnou třást ramena. Protože… protože ten druhý je stále tady – a tenhle taky – Oba jsou stále tady, obě pouta mě teď volají a nutí mě běžet dvěma různými směry najednou – Najednou se mi udělá nevolno, točí se mi hlava, jak se gravitace přeorientovává do dvou směrů, snaží se ukazovat na sever i na jih zároveň, můj vnitřní kompas se točí – Zvednu ruce ke spánkům a znovu tiše zasténám. „Ari,“ řekne Rafe, přijde ke straně postele a starostlivě se na mě podívá. „Jsi v pořádku?“ Ale neodpovím, mám pevně zavřené oči a soustředím se na svého vlka, na tu směšnou věc, kterou říká – Uvnitř mě se prochází sem a tam, poskakuje vzrušením, točí se dychtivě v kruzích, jazyk jí visí z koutku úst. Vstaň! Nutí mě, cení zuby radostí, jdi a najdi je! Teď! Co?! Řeknu jí horečně. Ale to je směšné – nemůžeme – jsme v přestrojení! Jdi!, přikáže a zjistím, že sedím rovně, oči se mi navzdory mé vůli rozletí dokořán. Jdi a najdi je! Musíme se setkat se svými druhy! Ale když se rozhlédnu po místnosti – je to příliš velký zmatek. Vím, že jsou tady – ale nemám absolutně tušení, kteří to jsou. „Vážně, Ari,“ řekne Rafe a zkoumavě se na mě podívá. „Jsi… celá bledá. Jsi v pořádku?“ Otočím hlavu, abych se na bratra podívala horečnýma očima, dech mi rychle přichází. Za ním vidím, jak se Jesse otočí, zmatený, a dívá se na mě se zvědavými obavami. Otevřu pusu, abych ze sebe vykoktala něco – cokoli – abych je prosila o pomoc – Ale než to stihnu, ozve se hlasité tlesknutí na čele místnosti a všichni se k němu otočíme. Všichni ztichnou a zírají na kapitána akademie, který tam stojí se čtyřmi seržanty. Je to obrovský muž s drsnou, rozeklanou tváří, která nevypadá, že by za posledních dvacet let viděla úsměv. Ale teď na to nemůžu myslet – hlava se mi stále točí a dělám, co můžu, abych udržela oči dopředu a soustředila se na chůzi, jak se mé tělo začíná přizpůsobovat, a nedovolila si být rozptylována svým okolím nebo svým hloupým vlkem, který na mě vyje – prosí mě, abych je šla najít, abych je vystopovala, abych si hned teď svlékla uniformu a – Kapitán se na nás zamračí, zjevně nespokojený s naším nepořádkem. „Seřadit se,“ zavrčí. „Je čas na vaši první zkoušku.“