„Prosím,“ zamumlá Alvez a ukáže – ze všech míst – na svůj stůl. Zaváhám, a tak se posadí do své otočné židle, která o pár centimetrů popojede. Když vidí mé zmatení, jeho úsměv se rozšíří. „Bohužel mám v téhle malé místnosti málo míst k sezení – hrady, takové široké sály, takové… maličké pracovní prostory.“ Zvednu obočí, když znovu ukáže na stůl, a uvědomím si, že chce, abych si tam sedla. Jen si z