„Čas na hodnocení,“ zavrčí Kapitán a s nechutí se na nás rozhlédne. „Máte na sobě šedé kandidátské mundúry, protože jste si ještě nevydělali akademickou černou. Spodních dvacet procent kandidátů bude na konci druhého týdne kandidatury vyřazeno. Doporučuji vám, abyste to brali vážně.“ Kapitán si nás prohlíží, jeho oči jsou chladné. „Dnešní test,“ vyštěkne, „měří to, bez čeho na Akademii nepřežijete: fyzickou zdatnost. Rafe Sinclair! Kenny Dextrin! Jdete na to – první krev vyhrává!“ Akademie je známá tím, že své studenty učí nejmodernějším metodám a technologiím – ale první hodnocení se určuje pěstním soubojem!? Zápas je šokujícím způsobem rychle u konce. Rafe srazí Kennyho k zemi a během třiceti sekund mu zkrvaví nos. Když je vyvolán Luca Grant, trochu se ušklíbnu. Luca tancuje kolem svého soupeře a chvíli ho provokuje, než vytasí rychlý zvedák, který druhého chlapce srazí k zemi. Trochu se kousnu do rtu, obdivuji jeho techniku – a šíři jeho svalnatých ramen – když k mé hrůze zaslechnu své vlastní jméno. Nebo alespoň mé předstírané jméno. „Ari Clarková! Robert Brown!“ Čelist mi prostě klesne, protože – Bůh mě chraň, jsem takový idiot – ale po celou dobu, co tu stojím a sleduji, jsem nikdy nepřemýšlela o tom, jak to budu muset udělat! Zasténám, když si uvědomím, že jsem vklouzla do své princeznovské identity – jsem zvyklá stát stranou a sledovat, jak Rafe a Jesse bojují – „Pojď, Clarková!“ Vyštěkne Seržant, když vidí, že jsem nevystoupila dopředu. Rafe, vedle mě, si povzdechne a položí mi ruku na záda, strká mě dopředu. V šoku se na něj ohlédnu, ale on jen pokrčí rameny, jeho oči jasně říkají: chtěla jsi se dostat na Akademii, dítě. Zběsile se otočím k Robertovi, který už zaujímá bojový postoj. Když zvedne pěsti a já si konečně uvědomím, že bych ho měla praštit, kandidáti kolem nás začnou křičet a pískat. „Pojď!“ Křičí Robert a povzbuzuje mě dopředu. „Pojďme na to!“ Ale já tam jen tak stojím, v šoku. Někdo se začne hlasitě smát a pak zařve: „Prcek se bojí!“ Ostatní se také začnou smát a pak začnou volat: „Prcek! Prcek! Prcek!“ To mě nějak povzbudí – a konečně přiměje mou vlčici, aby věnovala pozornost něčemu jinému než té šílené věci, která se stala dnes odpoledne – dva chlapci – dvě vůně – Zabij ho, vrčí a uvnitř mě se plíží dopředu. Ukaž jim všem… A tak začnu kráčet dopředu, rty se mi ohrnují, zvedám vlastní pěsti tak, jak mě to Rafe a Jesse naučili, a rychle se pohybuji směrem k druhému chlapci – Všechno zčerná. --- Když otevřu oči, vidím Jesseho, jak se na mě dívá a nakukuje přes okraj mého lůžka. „Ahoj, prcku,“ říká a ušklíbá se na mě, ale ne bez soucitu. „Jak se cítíš? Dal ti zabrat.“ Otevřu ústa, abych něco řekla, ale okamžitě mi vyšlehne bolest po celé tváři. „Ith to…“ Říkám, můj hlas je ucpaný z mého ubohého zraněného nosu, kterého se opatrně dotknu, „Ith to zlomené?“ Jesse se na chvíli zastaví, aby mi stiskl nos mezi palci a zkoumavě do něj šťouchl, což bolí jako čert. Vydechnu a zkřivím se, ale on zavrtí hlavou. „Ne, sestřenice, za pár dní budeš v pořádku. Budeš mít ale pořádnou monokla.“ No, taky necítím nic, když mám nos takhle zničený, že? Takže nemám tušení, který z těchhle kluků je… Bože, nemůžu si to slovo ani pomyslet. Druh! Moje vlčice radostně dodává, tancuje uvnitř mě a ignoruje mou bolest. Tvoji druzi! Oba! Vstaň hned, přeměň se ve mě! Cítím je! Dokážu to! Moc ráda bych to udělala! Zamračím se, ignoruji ji a znovu zavřu oči a přeji si, abych byla stále v bezvědomí. O několik minut později je však můj odpočinek přerušen něčím, co dopadne na můj polštář a přiměje mě vyskočit. Zalapám po dechu, otevřu oči a pak se zamračím, když vedle sebe uvidím sendvič zabalený v celofánu a láhev s vodou, spolu s balíčkem léků proti bolesti. „Jsi v pořádku, prcku?“ Ptá se tiše Rafe a já trochu poskočím, když ho vidím stát tam, kde předtím stál Jesse, a pozorně si mě prohlíží. „Ne, umírám,“ povzdechnu si dramaticky a zhroutím se zpět na polštář. „To porušuje dohodu,“ říká a lehce mě šťouchne do ramene. „Ty umřeš, máma mě zabije – pak tátovi zbude jen Markie a Juniper, jejich dvě nejhorší děti. Víš, že jim to nemůžeme udělat.“ Ušklíbnu se, trochu se zasměji, ale pak sebou trhnu, když smích bolí. „Hej,“ řeknu a najednou si vzpomenu, že jsem zmeškala velkou událost. „Vyhrál jsi?“ Rafe jen ledabyle pokrčí rameny, ale Jesse vyskočí za ním. „Samozřejmě, že vyhrál!“ Říká Jesse a hrdě obtočí ruku kolem Rafeových ramen. „Měla bys vidět toho hromotluka, kterého musel vyřídit, Ari,“ pokračuje s rozšířenýma očima a nadšením. „Jsi dramatický,“ zamumlá Rafe a setřese Jesseho, i když nemůže zabránit tomu, aby se mu koutky rtů nepatrně zvedly. „Ne, vážně,“ říká Jesse a naklání se ke mně. „Byl snad větší než Rafe, možná – nebo alespoň stejně velký – a naprosto brutální. Bylo vidět, že nikdy nebyl formálně trénovaný, ale do soubojů se pouštěl jako zatracený blázen –“ „Vážně?“ Zeptám se zvědavě a trochu se posadím. „Který to byl?“ „Ten velký balvan tamhle,“ zamumlá Jesse a ukáže přes místnost. Okamžitě ho uvidím – kdo by ho neviděl? Je vážně obrovský – soupeří i s mým tátou. Hrbí se na své posteli, dívá se dolů na matraci a má ruce lehce položené na kolenou, naprosto stoický, ale je jasně zklamaný, že skončil druhý. Tmavé vlasy mu padají do obličeje, jako by se neobtěžoval si je odhrnout. „Porazil jsi ho?“ Zeptám se a šokovaně se podívám na svého bratra. „Nedělej, že jsi tak překvapená,“ odsekne Rafe a zamračí se na mě, uražený. Trochu se zasměji a nakloním se, abych ho šťouchla do ramene. „Máš pravdu,“ řeknu přehnaně dívčím hlasem, jako pomatená roztleskávačka, a škádlím ho. „Rafe Sinclaira nikdo neporazí!“ Jesse se se mnou směje a sleduje, jak Rafe zčervená a zamračí se. „Jez,“ zamumlá Rafe, když seskočí z postele, „a vezmi si léky proti bolesti.“ Pak zaváhá, ohlédne se přes rameno a nakloní se, aby mi zašeptal. „Jsou tam nějaké zavřené sprchové kouty, ale…nemyslím si, že bys tam měla chodit v nejbližší době. Rozumíš?“ „Udělám to ráno,“ řeknu a zívnu, natáhnu se pro láhev studené vody a přiložím si ji na obličej, trochu zasténám úlevou. „Vstanu ve 3, než ostatní.“ „Dobře. Probuď i mě. Půjdu s tebou.“ „Ne,“ řeknu a zavrtím hlavou. „Potřebuješ spát. Bude to v pořádku.“ „Prostě mě probuď,“ zavrčí můj bratr. Přikývnu, abych ho uklidnila, a s povzdechem se opřu o polštář. Fajn, zavrčí moje vlčice, když usínám, nespokojená. Ale zítra je najdeme! Naneštěstí, jak by tomu osud chtěl, zítra je příliš dlouhá doba čekání.