SLOANE *** Už deset let, od doby, co jsme se potkali na vysoké, jsem zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda, Finna Hartleyho. Ale nikdy mu neřeknu, co k němu cítím. Vím, že se na mě takhle nedívá. Pravděpodobně se na mě takhle nikdy dívat nebude. Právě teď jsme v jeho obýváku a já ho držím v náručí, poslouchám, jak vzlyká. Ta jeho zatracená přítelkyně mu zase zlomila srdce, už potřetí letos. "Nemůžu uvěřit, že mi to udělala, Sloane," říká Finn. Projedu mu prsty ve vlasech a snažím se ignorovat, jak moc dobře to působí. "Co přesně ti udělala?" ptám se. "Pořád jsi mi to neřekl." "Já nevím, jak to říct." "No, tak začni někde." Moje trpělivost se tenčí. Jsem tu už celé hodiny a obětovala jsem svou sobotu, abych se dívala, jak se rozpadá. Nevím, proč se vůbec obtěžuje plakat, když už příští týden bude zase v její posteli. Dělají to takhle pokaždé. Měla bych být soucitnější, já vím. Ale deset let sledování, jak se honí za tou samou toxickou ženou, má tendenci narušit soucit člověka. "Delilah se nevrátí, Sloane," říká. "Tentokrát mě opustila navždy." "Víš, že to je lež." "Je to pravda. Zasnoubila se. Poslala mi digitální svatební oznámení a já přemýšlel, že bych svůj telefon prohnal mlýnkem na maso." To mě vlastně překvapuje. Zasnoubená? Delilah se vdává? Za boží milosti! Finn se ode mě odtáhne a konečně vidím jeho tvář. Strniště na jeho čelisti už přerostlo tu sexy fázi do něčeho divočejšího. Jeho bílé tričko je pomačkané a potřísněné tím, co mohla být včerejší večeře. Nikdy jsem ho neviděla takhle zničeného, a to už něco znamená. Těžkopádně loví svůj telefon, prsty se mu třesou, když vytahuje obrazovku. Pak mi strčí telefon. Tady to je – odporné růžově zlaté pozvání s plynoucím písmem, které oznamuje svazek Delilah Crestfieldové a nějakého chlápka jménem Hunter. Za osm týdnů. Mé srdce přeskočí několik úderů, v hrudi se mi šíří chvějivý pocit. Kousnu se do vnitřní strany tváře, abych se neusmála. To je nejlepší zpráva, jakou jsem za ta léta slyšela. Ta čarodějnice je konečně, doopravdy, skutečně ze hry. "Chudáčku," říkám a snažím se znít soucitně. "Věděl jsi, že s někým chodí?" "No, je to Delilah. Kdy byla někdy věrná?" "Máš pravdu." Podám mu telefon zpět. "Prostě nemůžu uvěřit, že mě opouští, Sloane." Zhroutí se zpět na pohovku a zírá na strop, jako by mu mohl nabídnout nějaké kosmické vysvětlení. "Mně se tomu těžko věří," říkám. Mé oči sledují jeho silnou čelist, jeho rty, řasy poseté zaschlými slzami. Za ta léta jsem si zapamatovala každý centimetr jeho tváře, katalogizovala jsem každý výraz. Tenhle je nový – naprostá a úplná porážka. Mělo by mi být smutno, když ho vidím takhle zlomeného, ale jediné, na co myslím, je: "Tohle je moje šance." Jsou milenci už od střední školy, dávno předtím, než jsem vstoupila do Finnova života. Někdy se divím, jestli to není klíč k její moci nad ním – znala ho dřív než já, když byl jen chlapec s křehkým srdcem. Sledovala jsem, jak ho Delilah vodí za nos, vždycky věděla, že se vrátí na další kolo. Myšlenka, že ho konečně pustila k vodě, je vzrušující i děsivá. Co se s námi stane teď? "Kdo jsem bez ní, Sloane?" ptá se Finn. "Jsi Finn Hartley. Budeš v pořádku." Natáhnu se a stisknu mu koleno. "Bez Lily nemůžu být v pořádku." "Na světě je přes osm miliard lidí, statisticky. Prostě si vyber někoho nového." "Statisticky? Ty jsi takový šprt." Jeho slova bolí. Řekl to už milionkrát, jeho obvyklé škádlení o mé práci analytičky kybernetické bezpečnosti, mé lásce k náhodným faktům a mé sbírce starých sci-fi románů. Ale dnes dopadají jinak. Šprt. To je všechno, co pro něj jsem. Ne žena. Nikdy žena. Náhle vstanu, uhladím si džíny a upravím brýle. Ukážu mu, jak divoká umím být. "Víš co?" říkám. "Pojďme do klubu a ožereme se." Finn se na mě dívá, jako bych navrhla, abychom vykradli banku. "Chceš jít do klubu?" "Ano." "Byla jsi někdy v klubu?" Posadí se rovněji, mlha se mu trochu vyjasní v očích, když si mě prohlíží – obyčejnou Sloane v jejím víkendovém uniformě džínů a vybledlého trička kapely, vlasy v obvyklém mikádu a ofině. "Ne tak docela. Ale bude se pít a tančit. Vsadím se, že to bude zábava." Zním sebevědoměji, než se cítím. Pravda je, že kluby jsou moje osobní peklo – hlasitá hudba, zpocení cizinci, předražené drinky. Ale prošla bych skutečným ohněm, kdyby to Finnovi zase vykouzlilo úsměv na tváři. Po jeho tváři se rozlije pomalý úsměv. "Skvělé," říká. "Máš pravdu. Potřebuju rozptýlení." Vstane, najednou plný energie. "Půjdu si obléct něco vhodného a pak se zastavíme u tebe, abys ses převlékla z toho, co máš na sobě teď." Podívám se dolů na svůj outfit, najednou si uvědomuju samu sebe. "Co je špatného na tom, co mám na sobě?" "Nic, kdybychom šli na knižní trh." Zmizí ve své ložnici a volá zpět: "Věř mi, Sloane. Ukažme Delilah, o co přichází!" Znovu klesnu na pohovku a už teď lituju svého impulzivního nápadu. Do čeho jsem se to dostala? ~~~ Klub je všechno, čeho jsem se bála, a ještě horší. Šaty, které mi Finn vnutil – vytažené ze zadní části mé skříně, relikvie ze svatby sestřenice před třemi lety – jsou příliš těsné, příliš krátké a bolestivě si uvědomuju části těla, které se mi obvykle daří ignorovat. Jsme tu čtyřicet minut. Čtyřicet minut sledování, jak se Finn proměňuje v někoho, koho sotva poznávám – hází do sebe panáky u baru. Před dvaceti minutami si našel holku – vysokou, štíhlou blondýnku v šatech, které vypadají, jako by byly nastříkané na její tělo. Amber. Tak se jmenuje. Stojím trapně na tanečním parketu, usrkávám vodou ředěnou vodku se sodou a sleduju, jak se Finn a Amber otírají jeden o druhého způsobem, který by měl být na veřejnosti pravděpodobně nezákonný. Ona je zády k jeho hrudi, ruce má zvednuté nad hlavou, prsty zamotané v jeho vlasech. Jeho ruce jsou na jejích bocích, vedou její pohyby, jeho tvář je zabořená v jejím krku. Je mi špatně. Cítím se hloupě. Cítím se bolestně, očividně sama. "Sloane?" volá Finn. "Nemůžeš tam jen tak stát. Tancuj!" "Já nevím jak," křičím zpět. Amber se na mě zamračí. "Tak proč jsi tady?" "Abych dohlédla na svého nejlepšího kamaráda." "Jako dozor?" "Ano," říkám. "Pro případ, že bys mu zkusila dát rohypnol nebo něco takového." Finn vypadá rozpačitě. "Prostě ji ignoruj," říká Amber a jeho paže se jí utahuje kolem pasu. "Je to kontrolorka." Amber si odfrkne. "Spíš tvoje máma." "Velká sestra by byla vhodnější," opravuje Finn. Amber si mě přejede pohledem způsobem, který mi způsobuje mrazení v zádech. "Je ale sexy, s tou ofinou a brýlemi na šroubování. Sexy šprtka." Finn se ušklíbne. "To není moc příjemná představa." "Ale no tak. Nevidíš to?" "Co?" "Nepřipadají ti její šprťácké vibrace stimulující?" Finn se naštěstí vyhýbá mému pohledu. "Více tance, méně mluvení." "Vážně? Ani trochu tě neláká vidět Sloane nahou?"