„Samozřejmě, že na něj musím myslet,“ říkám spíš pro sebe než pro Knoxe. „Dělal by to každý normální člověk.“ Uspíšeně si upravuji brýle, jejichž obroučky jsou nakřivo po naší vášnivé, omračující a bezohledné eskapádě. Prsty se mi třesou, když si posouvám skla po kořeni nosu. Jsem si palčivě vědomá řasenky, která mi stéká po tvářích a maluje mě jako živoucí obraz post-koitálního rozkladu. Prohrábn