*** ~~KNOX~~ *** Musím říct, že jsem nečekal, že Finnův nejlepší přítel bude tak okouzlující. Finn ji vždycky maloval jako nějakou nemotornou šprtku. Ale tohle? Tato ostrovtipná, temně oblečená žena stojící uprostřed sex shopu, která s lehkostí probírá elektrické šoky a BDSM vybavení s prodavačem, není to, na co jsem se upsal. A přesto… nemůžu odtrhnout zrak. Její kožené kalhoty jsou hříšně těsné. Její tmavé boty těžce dopadají na naleštěnou podlahu. Její blůza na ni přiléhá jako druhá kůže a ta tupá ofina a brýle? Připomínají mi dominy v mém klubu. Chybí jí jen jezdecký bičík a přísný rozkaz na těch plných rtech. Sleduji ji, jak zvedá fialovou hůlku, zařízení používané k dodávání elektrických vjemů, jako jsou šoky. "Jak je to nebezpečné?" ptá se prodavače. "V jakém smyslu?" "Jako… stačilo by nejvyšší napětí k tomu, aby způsobilo, já nevím… zásah elektrickým proudem? Jen tak akorát, aby to někomu vyrazilo duši z těla." Málem se zadusím, jak se snažím zadržet smích. "Tato zařízení jsou konstruována tak, aby byla zcela bezpečná," říká prodavač. "Jsou určena pro smyslové hrátky, ne… pro skutečné ublížení." Sloane si povzdechne a položí hůlku zpět na pult. "To je škoda," říká. Otočí se k prodavači s nejvážnějším výrazem, jaký jsem kdy viděl. "Jste si jistý, že tu není nic smrtelnějšího?" Prodavačce se rozšíří oči. "Technicky vzato… když se nad tím zamyslíte," koktá, "všechno je potenciálně život ohrožující, že? Myslím… lidé umřeli i na příliš silné kýchnutí." "Takže odpověď je ne?" Už to nevydržím. Ta chudák vypadá, že se chystá zavolat ochranku nebo omdlít. Vykročím vpřed a hladce vklouznu do jejich rozhovoru. "Promiňte mé ženě," říkám a položím ruku na bedra Sloane. Cítím, jak ztuhla. "Někdy bývá… intenzivní. My už si to přebereme." Prodavačka málem utíká pryč. Sloane na mě divně zírá. Pravděpodobně to má něco společného s tím, že jsem zmínil slovo 'žena'. "Víš," říkám a nakláním se dost blízko, abych zachytil její vůni, "pokud chceš Delilah opravdu mrtvou, můžeš si prostě najmout vraha." "To by bylo příliš očividné. Vysledovali by to přímo ke mně." Usmívám se. "Správně. Ale když to uděláš správně, tak ne." "Máš nějaký kontakt?" Zavrtím hlavou. "Nemám." "Takže jsi jako falešný gangster?" "Kdo říká, že jsem gangster?" Sleduje tetování vykukující z mé košile. "Nejsi?" Zasměji se. Tohle bude zábava. "Víš co," říkám. "Dám ti vědět, jakmile najdu nějakého vraha." "To bych velmi ocenila." Uvolním ji a začnu prohlížet regály a nenuceně vezmu pár pout, koženou plácačku a hedvábnou škrabošku. Slyším, jak mě Sloane následuje. "Zdá se, že jsi v tomhle všem zběhlý," říká. "Je to, jako bys přesně věděl, co kupuješ." "Je to moje práce." Zastaví se. "Prodáváš sexuální hračky?" "Spíš… je vyrábím. A vlastním sex klub," říkám a otáčím se k ní čelem, připravuji se na její reakci. Většina lidí je buď nepříjemně nadšená, nebo viditelně znechucená. Obě reakce jsou únavné. Jen na mě zírá s prázdným výrazem. "Musíš být za vodou," říká. To jsem vůbec nečekal. "No…" "No co, Knoxi?" "Já bych nevěděl." Zamračí se. "To, že si nejsi jistý, jestli jsi za vodou, znamená, že jsi vlastně za vodou. Chudí lidé nepochybují o tom, že jsou chudí." "Je to tak?" "Jo. Ty jsi rozhodně za vodou." Usmívám se. "Dobře, Sloane. Jak myslíš." Nepamatuji si, kdy naposledy mě tolik bavilo s někým mluvit. Je… jiná. Většina lidí se chová divně, když zmíním svou práci, včetně mé rodiny. Ale jí to připadá normální. Jako by to byla jen další práce – což je, i když výnosná. Což je pravděpodobně důvod, proč se nemůžu udržet a zeptám se na to, co mi už nějakou dobu leží v hlavě. "Takže… ty a Finn. Jste vy dva… něco víc?" Ztuhne jí obličej. "Ne." "Spíte spolu?" ptám se. "Sakra ne." "Správně." Vypadá, že by mě nejradši zabila. U pokladny si necháme zboží zabalit jako dárek. Když čekáme, Sloane si založí ruce. "Jak ti nevadí, že si tvůj kamarád bere bývalku tvého bratra?" ptá se. Hmm. Šla rovnou na věc. "No," říkám. "Delilah je zlatokopka. Hunter má peníze." "Aha. Klasika." "Hunter je můj kamarád. Možná se mi nelíbí jeho volby, ale jako kamarád je respektuji." "Jsi opravdu kamarád, když mu nemůžeš vtlouct do hlavy trochu rozumu?" "Tím bych se jen stal nepřítelem. Proti lásce nevyhraješ, Sloane." Zamračí se na mě. "Určitě se můžu pokusit." Usmívám se, nemůžu si pomoct. Její naivita je roztomilá i tragická zároveň. "Jak dlouho se snažíš s Finnem?" ptám se. "Kam tě to dostalo?" Celé její tělo ztuhne. Trefil jsem citlivé místo. Měl bych přestat. Neměl bych ji tlačit. Ale je na ní prostě něco. Něco na tom, když vidíš někoho tak čistého a nevinného, že máš chuť ho rozlousknout. Rozbít ho na kusy. "Vesmír svede dohromady lidi, kteří k sobě patří," říkám a upřeně se na ni dívám. "Ať už jsou dobří nebo špatní. Ať už to dává smysl nebo ne. Nejlepší, co můžeš udělat, je nechat lidi žít si svůj život, Sloane." Její oči plápolají. "Nejsi moc dobrý kamarád, Knoxi," říká. "Protože si říkám pravdu?" "Ne. Protože jsi sobecký." Ušklíbnu se. "Aha? A kam tě dostala nesobeckost? Měla jsi v posledních měsících pořádné rande? S někým se teď vídáš? Nebo se celý tvůj život točí kolem Finna Hartleyho a jeho ubohého posednutí ženou, které na něm nezáleží?" Její oči ztmavnou s něčím násilným. A na okamžik si myslím, že mě praští. Bože, skoro bych si přál, aby to udělala. Ale místo toho vstane a její oči mi propalují duši. "Seru na tebe," vyplivne a otočí se na patě a zamíří k východu. Opřu se zády o pult a sleduji ji, jak odchází. Její boky se v těch těsných kožených kalhotách trochu moc pohupují. A ten způsob, jakým se její krátké vlasy pohupují přes ramena, když otevře dveře a zmizí v noci? Dokonalost. Bude pro mě těžké udržet se od provokování Sloane během celé té svatby. Bude pro mě také těžké udržet své oči – a ruce – od ní. Je to potíž. Ten druh potíží, který chci zatáhnout do své postele a zničit. ~~~ Sloane celou cestu domů zírá z okna. Ruce zkřížené. Čelist zatnutá. Ticho. Je obdivuhodné, jak se věnuje tomu, aby mě ignorovala. Ani jediný pohled mým směrem, ani když záměrně protůruji motor jen proto, abych zjistil, jestli bude reagovat. Přiznávám, že mi trochu chybí ta upovídaná Sloane. Když zajedu k domu svých rodičů, trhne hlavou. Vidím, jak se s překvapením dívá na sídlo s tolika otázkami napsanými na tváři. Ale ať už chce říct cokoliv, spolkne to zpět. Odepne se, vystoupí z auta a vytáhne si tašku z kufru. "Pomůžu ti s tím," říkám. "Ne. Mám ruce. Děkuji mnohokrát." O-kej. Nechám ji být a jdu vedle ní, jak pochoduje směrem ke vchodu. Otevřu jí vchodové dveře, a když vejde dovnitř, její oči přejedou po velkém foyer. "Mám o tvých rodičích něco vědět?" říká a konečně se mnou mluví. "Jako co?" ptám se, i když přesně vím, co má na mysli. Už jsem tu reakci viděl. "Jako jestli jsou z nějaké staré rodiny nebo co?" "Můžeš se zeptat svého nejlepšího přítele. Je nahoře." Protočí očima a obrátí svou pozornost k masivnímu schodišti vedoucímu do druhého patra. Vím, co má na mysli. Zajímá ji, jak vytáhne tu tašku až nahoru. "Nech tu tašku dole, Sloane," říkám pobaveně. "Někdo ji vezme." Nehádá se. Upustí ji. "Kde jsou tvoji rodiče?" ptá se. "Mimo zemi. Měli by se vrátit zítra nebo pozítří." "Skvělé," zamumlá. "Takže máme dům pro sebe?" "Ehm… když vynecháš zaměstnance, tak asi ano." "Super." Věnuje mi pohled. "Prosím, zaveď mě do Finnova pokoje." Divadelně si přiložím ruku na hruď. "Samozřejmě, madam." Zavedu ji nahoru po schodech. Jdeme po dlouhé chodbě, než se zastavíme před Finnovým pokojem. Ani se neobtěžuji zaklepat, jen otevřu dveře. "Bratříčku," oznamuji. "Tvá nejlepší kamarádka je tady." A pak to uvidíme. Finna a Delilah se od sebe spěšně odtahují. Líbali se. Finn ztuhne. Delilah na to naopak sotva reaguje. Jen si uhladí vlasy. "Už jste někdy slyšeli o klepání?" ptá se. Podívám se na Sloane. Její tvář zkameněla. "Jak hloupý můžeš být, Finne?" ptá se.