Cítím, jak mi tvář plane. Co si ta holka o sobě myslí? "To nedělám," odpoví Finn, aniž by se na chvíli zastavil a přemýšlel. "Škoda." Amber se zamračí. "Ale ráda bych ji viděla nahou." Co je s ní? Dělá si ze mě legraci? Posmívá se té obyčejné, nemotorné kamarádce? Nebo je v jejím zájmu něco upřímného? Ať tak či onak, nechci tu zůstat a zjišťovat to. Otočím se a prodírám se davem směrem k toaletě, potřebuju prostor, vzduch, ticho. Hloupá, hloupá, hloupá, říkám si v duchu. Co jsem si myslela, že se dnes večer stane? Na záchodě se opírám o umyvadlo a zírám na svůj odraz v rozmazaném zrcadle. "Dej se dohromady," zamumlám. "Byl to tvůj nápad." Můj geniální plán, jak Finna rozveselit, se velkolepě nevydařil. Místo abych ho rozptýlila od Delilah, strčila jsem ho do náruče Amber. A teď se schovávám na záchodě, zatímco si pravděpodobně vyměňují sliny a telefonní čísla. Stříknu si trochu studené vody na zápěstí, znovu se nalíčím a připravím se na to, že se vrátím zpět. Jsem dospělá žena. Zvládnu se dívat, jak se můj nejlepší kamarád s někým líbá. Dělám to už deset let. Ale když konečně seberu odvahu a vrátím se do klubu, prohledávám taneční parket a hledám Finnův známý obličej, nikde ho nemůžu najít. Místo, kde tančili s Amber, teď zabírá skupina vysokoškolaček, které si dělají selfíčka. V hrudi mi vzplane panika, když se prodírám zpocenými těly a hledám. Neodešel by beze mě. Nebo ano? Spatřím je právě ve chvíli, kdy se vytrácejí předními dveřmi, Finn má ruku kolem Amberina pasu a ona se směje něčemu, co řekl. Odcházejí. Společně. Bez jediné zprávy. Prodírám se k východu a ignoruju nadávky a pohledy, které na mě míří. Chladný noční vzduch mě zasáhne, když vyběhnu ven, právě včas, abych viděla, jak Finn tápe s klíči – mými klíči – u mého auta. "Hej, hej, hej. Kam jdete?" Pospíchám k nim, podpatky mi klapou na chodníku. Finn se překvapeně podívá. "Bereme párty domů, Sloane." "A rozhodli jste se vzít moje auto?" Má tu slušnost, že vypadá rozpačitě, rukou si škrábe na zátylku tím známým gestem, které mě obvykle fascinuje. Ale dnes večer to jen živí můj hněv. Jak se opovažuje tam stát a vypadat chlapecky rozpačitě, když se chystal ukrást mi auto? Amber jen protočí očima. "Klid, mami. Můžeš jet domů Uberem." "To v žádném případě neudělám." Vytrhnu Finnovi klíče z ruky. "Jste oba opilí. Nastupte si dozadu. Budu řídit." Amber zamračí oči, ale i tak vklouzne do auta. Finn ji následuje a vyhýbá se mému pohledu. Zabouchnu za nimi dveře silněji, než je nutné. Jízda je nesnesitelná. Klouby mám zbělené na volantu, když projíždím temnými ulicemi a snažím se ignorovat, co se děje v mém zpětném zrcátku. Ale nedá se neslyšet je – šepot, chichotání, mokré zvuky líbání. Zesílím rádio, ale ani to nedokáže přehlušit jejich mumlání. "Hrozně moc tě chci," říká Finn. "Vezmi si mě tady a teď," odpoví Amber. Z jejího hlasu mi naskakuje husí kůže. "Fuj. Jestli budete mít sex v mém autě, vyhodím vás oba rovnou z okna," řeknu a mírně strhnu volant, když se na ně otočím, abych se na ně zamračila. Jsou zamotaní do sebe na zadním sedadle, Amber prakticky sedí Finnovi na klíně a rtěnku má rozmazanou po krku. Její ruka je nebezpečně vysoko na jeho stehně. Zachytí můj pohled v zrcátku a usměje se. "Nechceš se k nám přidat?" Vyplázne jazyk a olízne si rty. "Bude to zábava." Málem s námi sjedu ze silnice. "Cože?" Můj hlas vyjde jako pisknutí. "Slyšela jsi mě. Vždycky jsem chtěla zkusit trojku." Finnovy oči se setkají s mýma v zpětném zrcátku. Pozná, že jsem nasraná. "Amber, nemyslím si, že—" "Neříkej mi, že jsi na to nepomyslel, Finne," skočí mu do řeči. "Tvoje žhavá malá šprtka, celá rozrušená a zoufalá. Vsadím se, že je divoká pod tím vším... zdrženlivostí." Mám tak rozpálenou tvář, že se divím, že se okna auta nezamlží. "Jste opilí," podaří se mi říct. "Oba dva." "Ne tak opilí," zamručí Amber. "Jen dost opilí na to, abychom byli upřímní. Co říkáš, Sloane? Ty, já a Finn? Vsadím se, že sis Finnovy ruce na sobě představovala už milionkrát." V autě zavládne ticho, kromě bzučení motoru a mého vlastního bušícího srdce. Amber vyslovila mé nejhlubší, nejskrytější tajemství nahlas, vyhodila ho do vzduchu mezi nás, jako by to nic nebylo. Jako by to byl jen další opilecký návrh, ne to, co mě nenechalo spát nespočet nocí. Sevřu volant pevněji a soustředím se na cestu před sebou, bojím se znovu podívat do zrcátka. Bojím se, co by Finn mohl vidět v mé tváři. "Amber, přestaň," řekne Finn. "Je jí to nepříjemné." "Je?" Amber se ke mně nakloní. "Nebo jen říkám to, co si Sloane myslí? Proto jsi Finna následovala sem jako jeho doprovod, že? Chceš ho." S prudkým zabrzděním zajedu ke krajnici. "Vystupte," řeknu a hlas se mi chvěje. "Oba dva. Vystupte z mého auta." "Sloane, no tak," říká Finn. "Myslím to vážně. Vystupte. Vezměte si Uber k sobě domů. Já jedu domů." Amber se zasměje, zvuk je jako praskající sklo. "Panebože, měla jsem pravdu. Ty se s ním chceš totálně vyspat." "Amber!" zasyčí Finn. "Už dost." Je to všechno, co si myslí, že to je? Nějaká základní fyzická přitažlivost? Nemá ponětí, co pro mě Finn znamená. Nemá ponětí o hloubce citů, které k němu chovám. Zredukovala mou lásku na něco laciného, něco hanebného. Třesou se mi ruce, když se k nim otočím. "Vypadněte. Ven. Teď." Něco v mém výrazu je musí přesvědčit, že to myslím vážně. Finn vystoupí první a pak pomůže Amber, která se stále směje, když se potácí na chodník. Nečekám, kam půjdou. Odjedu od obrubníku se skřípěním pneumatik, zrak mám rozmazaný od nezadržovaných slz. ~~~ Téměř týden ignoruju Finnovy hovory. Zvoní mi telefon. Nechám ho. Pípá. Odmítnu ho. Pohřbím se v práci a doufám, že přepíše to ponížení, které mi pálí v žilách. Ale Finn Hartley je jako šváb. Vždycky si najde cestu dovnitř. "Vyhýbáš se mi, Sloane?" zeptá se ode mě. Zvednu zrak od monitoru. Je tam, opírá se o okraj mé kóje, jako by mu patřila celá budova. Vlasy má rozcuchané, tmavé oči rozmazané od nevyspání. Vypadá... zničeně. Dobře. "Kdo tě sem pustil?" zeptám se. "Recepční do mě má spadeno, pamatuješ?" "Finne, jsem zaneprázdněná." Otočím se zpět k obrazovce. "Můžeme si promluvit později?" Doufejme, že nikdy. "Nikam nepůjdu, dokud si se mnou nepromluvíš." Rozhlédnu se. Moji spolupracovníci otevřeně zírají. Jenna z účtárny doslova šťouchla Carlu z IT. Fantastické. Teď jsem já ta kancelářská dramatická podívaná. "Budeš mluvit tišeji?" zasyčím. "Lidi se dívají." Usměje se. "Spíš si mě prohlížejí." "Jsi tak nafoukaný." "Co je s tím postojem? Je to... ta doba v měsíci nebo co?" Aha. Ach, tenhle hajzlík. Otočím se na židli k němu a zamračím se. "Ty jsi vážně právě—" "Dělám si legraci!" zvedne ruce na znamení kapitulace. "Ježíši, Sloane. Co se s tebou sakra děje?" Co se se mnou děje? Vážně se chová, jako by to nevěděl? Dobře, zahrajeme si tuhle hru společně. Zírám na něj a hrdlo mám sevřené. "Co chceš, Finne?" Sáhne do saka a hodí mi něco na stůl. "Co to je?" zeptám se. "Letenka do Asheville v Severní Karolíně. Zarezervoval jsem ji na sedm týdnů ode dneška." Zamračím se, nelíbí se mi, kam to směřuje. "Proč mi dáváš letenku, Finne?" "Ty a já zkazíme Delilah svatbu."