„To snad nemyslíš vážně,“ řeknu. „Chceš mě tu nechat samotnou v týhle posteli?“ Čekám, že se tím svým temným způsobem zasměje a řekne: nachytal jsem tě. Ale vidím to v jeho očích. On to myslí doopravdy. Žádný škádlivý lesk, žádná stopa po samolibosti nebo nepleše. Jenom tenhle nečitelný výraz – jako by se snažil něco pohřbít a udržet pod kontrolou. Sevřu mu ruku. „Nikam nepůjdeš.“ „Sloane, poslouc