Má ústa se otevírají, ale nevychází z nich žádný zvuk. Nesnáším, jak mi srdce tak hlasitě buší, až se bojím, že ho slyší celý dům. "Je to tak…" "Krásné?" dokončí za mě s tím svým sebevědomým nakloněním hlavy. Ano. Ale to nebylo slovo, které jsem chtěla říct. Vynikající. Dechberoucí. Nemožně intimní před celou jeho rodinou. To je to, co to je. Ale přikývnu. Stoupne si za mě a svět se trochu nakloní