Tak tohle je ten nechvalně známý Knox. Slyšela jsem o něm historky. Finn o něm mluví jako o zatoulaném vlkovi, který se občas objeví u tvého táboráku, ukradne ti jídlo a zmizí zpátky v lesích. Divoký. Nepředvídatelný. Možná i trochu vyšinutý. Když se nad tím zamyslím, opravdu se Finnovi podobá – stejná ostrá struktura kostí, stejná otravně dokonalá ústa. Ale tam, kde je Finn slunce a šarm, Knox vypadá, jako by vylezl z lifestylového časopisu pro sofistikované gangstery. „Jak mám vědět, že mě nechceš unést?“ zeptám se a zvednu bradu. „Budeš mi muset předložit důkaz, že jsi ten, za koho se vydáváš.“ „Jako občanku?“ „To by fungovalo.“ „Žádnou nemám.“ „Vidíš? Únosný vibrace,“ řeknu. „Proč nezavoláš Finnovi a neověříš si to?“ Založím si ruce. „Neodpovídá. Proč myslíš, že tu stojím už hodinu jako opuštěný pes?“ Pohlédnu na auto. „A to, že se tu objevíš v agresivně vypadajícím bouráku, který křičí 'mafiánský boss', ti zrovna nepomáhá.“ „Nasedneš, nebo ne? Mám i jiné věci na práci, slečno.“ „Slečno? To jsi mě vážně musel takhle shodit?“ Knox si povzdechne, dlouhý, trpělivý zvuk, který naznačuje, že zkouším tu malou trpělivost, kterou má. „Nasedni, Sloane.“ Zírám na něj s kamennou tváří. Pak si povzdechnu, protože je jasné, že nemám žádné pudy sebezáchovy. Už jsem souhlasila, že Finnovi pomůžu zkazit svatbu jeho ex. Nasednout do auta s jeho potenciálně vražedným bratrem není ani to nejhorší rozhodnutí, co jsem tenhle měsíc udělala. „Otevři kufr,“ řeknu. Knox otevře kufr zevnitř a já do něj hodím tašku, přičemž si mumlám, že takhle ženy končí v true crime podcastech. Když vklouznu na sedadlo spolujezdce, Knox se nepohne. „Proč neřídíš?“ zeptám se a pohlédnu na něj stranou. „Pás.“ Aha. Potenciální únosce dbající na bezpečnost. To je… nečekané. S cvaknutím si ho zapnu a on nastartuje motor, vyjíždí z letištní zóny pro vyzvedávání a plynulým zrychlením mě zatlačí do sedadla. V momentě, kdy vyjedeme na otevřenou silnici, přidá plyn a Shelby Mustang pod námi řve jako vypuštěná bestie. „Whoa, zpomal!“ Mé ruce instinktivně sevřou okraj sedadla. „Chceš vystoupit?“ zeptá se. „Ne. Ale jedeš moc rychle. Ani nevidím město.“ „Asheville? Není se na co dívat.“ „Tobě se to řekne. Pravděpodobně jsi tu žil celý život a procestoval svět. Já skoro neopouštím New York. Když už, ráda si… naplním oči.“ Zní to poeticky, když to řeknu nahlas, skoro trapně. Ale je to pravda. Sbírám momenty, obrazy, pocity. Ukládám si je na ty osamělé noci, kdy se můj byt zdá příliš prázdný a mé myšlenky příliš hlasité, za boží milosti. „Myslíš, že žiju v Asheville?“ zeptá se. Otočím se k němu. „Ne?“ „Ne. New York.“ Počkat, sakra. „Celou tu dobu jsi byl v New Yorku,“ řeknu. „Zníš šokovaně.“ „Jen… Finn se o tom nikdy nezmínil. Nikdy. Jak to, že oba žijete ve stejném městě a nikdy se nepotkáte?“ „Finn a já máme… komplikovaný vztah.“ Způsob, jakým to říká, mě donutí téma opustit. Chvíli jedeme v napjatém tichu, dokud Knox náhle bez varování nestrhne volant z hlavní silnice a auto prudce neodbočí, což mě donutí křečovitě se držet kliky dveří. Zaparkuje před špatně osvětlenou budovou s neonově červenými písmeny, které hlásají: SENSUÁLNÍ ROZKOŠE. „Ehm… To je dům tvých rodičů?“ zeptám se, i když vím moc dobře, že není. Knox se ušklíbne. „Sensuální rozkoše? Vážně? Vypadá to snad jako dům?“ To místo vypadá přesně tak, jak byste od obchodu pro dospělé čekali. Tmavá okna. Podezřelá ulička. „Sex shop?“ zeptám se. „Bingo.“ Můj mozek se zkratuje. „Proč jsme v sex shopu?“ „Potřebuju sehnat svatební dar.“ „Pro koho?“ „Pro mého kamaráda a jeho nevěstu.“ Zaváhám a těžce polknu, jak mi v mysli zapadají střípky na svá místa. „Počkej… tvůj kamarád je Hunter? Ženich?“ „Přesně tak.“ „Delilahin snoubenec?“ Knox se zlomyslně usměje. „Přesně tak.“ Ach, proboha. Finnův bratr je kamarád Delilahina snoubence? Proč se mi o tom Finn nikdy nezmínil? Je to, jako bych o svém nejlepším kamarádovi nic nevěděla. Tohle je časovaná bomba, která čeká na výbuch. „Chceš tu počkat, nebo jít dovnitř?“ zeptá se Knox. Pohlédnu na budovu, pak zpět na jeho tvář. Seru na to. Odepnu si bezpečnostní pás a vystoupím z auta, nemotorně si upravím brýle a vyhladím si z topu imaginární vrásky. „Jdeme koupit nějaké mučicí nástroje na Delilahino jméno,“ řeknu, aniž bych si dělala sebemenší legraci. Knox se uchechtne. „Dobře, madam. Ale musím tě varovat, některé dívky si mučení užívají.“ To se ještě uvidí. Pořídím něco s dostatečným napětím, abych Delilahin falešný, podvádějící zadek odpálila z povrchu zemského, aby už nikdy nemohla Finna zničit.