Táhnu Finna za bundu až na parkoviště mé firmy, ignorujíc jeho protesty. V momentě, kdy stojíme před jeho autem, se otočím, abych se mu postavila tváří v tvář. „Co se s tebou děje?“ ptám se. „Vážně chceš zničit svatbu své bývalé? Úplně jsi ztratil rozum?“ Finn si projede rukou vlasy. „Potřebuju uzavření, Sloane.“ „Ne, Finne. Ty potřebuješ odbornou pomoc. Terapii.“ „Nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak si žena, kterou miluju, bere někoho jiného.“ Bože. Chci mu dát pěstí. Chci ho líbat, dokud nezapomene, že kdy Delilah Crestfieldová existovala. Chci křičet, dokud se hvězdy neuvolní z oblohy. „Takže co je plán, co? Vtrhneš do uličky? Zničíš jí ten velký den? Shodíš ženicha z oltáře a prohlásíš svou nehynoucí lásku jako nějaký klišovitý hrdina z romantické komedie? Proboha, Finne, ty jsi lepší než tohle.“ „Nechci zničit svatbu,“ zamumlá. „Já jen… potřebuju, aby se mi podívala do očí a řekla mi, že je konec.“ Zadržím dech. Nenávidím ho. Nenávidím, jak hloupě, uboze je pořád zamilovaný do Delilah. Jak si po všem – po těch nekonečných zlomených srdcích – pořád myslí, že ona rozsvítila slunce, měsíc a hvězdy za boží milosti. „No, já s tebou nejdu,“ říkám. „Proč ne?“ „Protože nechci.“ „Ty jdeš, Sloane. Konec diskuse.“ „Nejdu.“ „Potřebuju tě.“ Ach. Tady to je. Slova, která mě rozevřou a nechají mě krvácet po celém tomhle parkovišti. Nenávidím, jak mi poskočí tep. Nenávidím, jak nad mnou má pořád takovou moc. „Pokud věci… nepůjdou přesně podle plánu,“ pokračuje, přistupuje blíž, „potřebuju vedle sebe svou nejlepší kamarádku. Nejsem si jistý, jestli bych to sám přežil, kdyby Delilah tu svatbu dotáhla do konce.“ Samozřejmě, že mě potřebuje. Vždycky mě potřebuje. Sešívám Finna zpátky dohromady tak dlouho, že bych ho asi dokázala zrekonstruovat z paměti. Znám každou prasklinu, každou zlomeninu. Držela jsem jeho rozbité kousky v rukou a tlačila je zpátky na místo tolikrát, že to ani nemůžu spočítat. Ale jsem unavená. Jsem tak unavená z toho, že ho miluju, když ho nikdy ani nenapadlo milovat mě zpátky. Polknu knedlík v krku a donutím se mu podívat do očí. „Nejsem tvůj mazlíček pro emocionální podporu, Finne.“ „Prosím, Sloane. Neprosil bych, kdyby to nebylo důležité.“ A jen tak, povolím. Protože jsem slabá. Protože jsem ubohá. Protože ho miluju. Vždycky ho budu milovat. „Fajn,“ říkám. „Ale až ti to nevyhnutelně vybuchne do obličeje, už nebudu sbírat ty kousky tentokrát.“ I když to říkám, oba víme, že je to lež. Finn se ušklíbne, tím chlapeckým, nakřivo úsměvem, který mi rozechvěje srdce. „Platí.“ „Dostal jsi mi aspoň letenku první třídy?“ „Víš, že já necestuju ekonomickou třídou, Sloane.“ „Cokoliv.“ Otočím se na patě a pochoduju zpátky do kanceláře. My to vážně děláme. My vážně letíme přes celou zemi zničit svatbu jeho bývalé. Co se může pokazit? [[O sedm týdnů později]] Čekám na regionálním letišti v Asheville už přes hodinu, kufr opřený o nohy. Finn se se mnou měl setkat v momentě, kdy přistanu. Ale samozřejmě, Finn Hartley, mistr emocionálního chaosu a špatných rozhodnutí, nikde není. Zkoušela jsem mu volat. Bez odpovědi. Zkoušela jsem psát. Nechal si to přečíst. Kontroluju telefon už po sté. Pořád nic. Baterie je na 12 % – tak akorát na zavolání Uberu a nalezení nejbližšího hotelu, kdybych musela. Už jsem sekundy od toho, abych hodila telefonem o zeď, když uslyším tiché vrnění motoru, které zní, jako by vylezlo přímo z pekla – hluboké, hromové vrčení, které přiměje několik lidí poblíž se otočit a zírat. Zvednu hlavu právě včas, abych viděla monstrózní černý Ford Mustang Shelby GT500 klouzat a zastavit se přede mnou. Okno se stáhne a – Bůh mi pomoz – muž za volantem vypadá jako samotný hřích. Je krásný způsobem, který působí špatně. Nebezpečně. Ostře řezané rysy, tmavé vlasy a oblečený celý v černém, jako by se chystal spáchat žhářství nebo vraždu. Jeho oči mě přejíždějí od hlavy až k patě a hodnotí mě. Odolávám nutkání uhladit si cestováním zmačkané oblečení nebo si upravit vlasy. „Sloane Mercerová?“ říká. Zamrkám. „Kdo jsi?“ „Myslím, že mi můžeš říkat špatný bratr,“ odpovídá. „Cože?“ „Odpusťte mi mé chování,“ říká, jeho hlas je hladký, hluboký a otravně sexy. „Jsem Knox Hartley. Finnův bratr. Finn mě poslal, abych vás odvezl do domu našich rodičů.“