*** SLOANE *** Nemůžu tomu uvěřit. Tři hodiny v letadle. Hodinu zaseklá na tom mizerným letišti v Asheville. A to všechno proto, abych našla Finna po uši v Delilah Crestfieldový? Finn má tu drzost vypadat provinile. "Sloane, moc se omlouvám, že jsi to musela vidět—" "Omlouváš?" Skočím mu do řeči, hlas se mi chvěje vztekem. "Očekávám, že budeš mít aspoň špetku sebeúcty, Finne. Ta ženská se za dva dny vdává, a ty se s ní líbáš?" "Chceš snad, aby se líbal radši s tebou?" zeptá se Delilah. "Nech toho," odsekne jí Finn. "Proč ne? Je nešťastná, protože ji nikdo nechce. Proto se snaží ovládat tvůj život. Jsi dost starej na to, abys dělal, co chceš." "Dost starej? Chováte se oba jako děti," řeknu. "Jakej je tady plán, Finne? Plížit se za zády jejího snoubence? Vymrd*t ji ve svatebním apartmá, zatímco chudák Hunter bude v limbu?" Delilah se směje, jako by to byl nějakej zvrácenej vtip. Její zásnubní prsten se blýská ve světle, očividně drahej, což jenom víc rozpaluje mou krev. "Delilah opouští Huntera," řekne Finn sebevědomě. Ale Delilah se zamračí. "Ne, neopouštím. Kde jsi to vzal?" "Právě jsme se líbali." "No a? Neznamená to, že bych měla odvolat svatbu." "To je přesně to, co to znamená, Lilo." "Myslíš to vážně? Svatba se koná, Finne." Sleduju, jak Finn z tváře mizí naděje a nahrazuje ji bolest. Tohle ho ničí. A štve mě to. Kdy se konečně poučí? "Vypadni odsud se svým manipulativním, podvádějícím já," vyplivnu na ni. Delilah se usměje. "Nebo co?" "Užíváš si to, že? Užíváš si, jak ho mučíš. Užíváš si, jak se před ním vlníš, protože víš, že tě má moc rád na to, aby viděl, jakou zvrácenou, manipulativní hru hraješ." Delilah protočí oči. "Co s tím hodláš dělat? Umravnit mě k smrti? Ježišmarja. Už i Finna unavuje tvoje kárání, Sloane." "Zavři tu díru, co máš místo huby," zavrčím a udělám krok k ní. "Vypadni." "Miláčku, on mě pozval. Možná, kdybys byla tak žhavá a zkušená v posteli jako já, díval by se tvým směrem." Vrhnu se na ni. Ale Knox mě chytí. Úplně jsem zapomněla, že je tady. Jeho paže se mi omotají kolem pasu jako ocelové obruče, přitáhnou mě k hrudi a odtáhnou od mého cíle. "Pusť mě, Knoxi," řeknu. "To nemůžu, Sloane." Bráním se mu, zuřivost mi dává sílu. "Začnu být teď hodně násilná." "Nech to bejt, Kotě. Nech je bejt." Kotě? "Proč bych to sakra dělala?" zeptám se. "Protože si to musej vyřešit mezi sebou. Tvoje přítomnost to jenom zhorší. Nech je o samotě." Chci se hádat. Chci křičet. Ale má pravdu. A nenávidím, že má pravdu. Takže ho nechám, ať mě odtáhne. Slyším Finnův hlas za sebou, tichej a zlomený, jak prosí Delilah, aby neodešla. Chce se mi zvracet. Než dojdeme do obýváku, mám pocit, že hořím zevnitř. Svalím se na gauč a zuřím. Knox si sedne vedle mě a protáhne se. "Jsi normálně tak dramatická?" zeptá se. "Mimochodem, bylo to až moc okatý." "Co bylo okatý?" "Že jsi zamilovaná do Finna." Srdce mi poskočí. Jak na to přišel? "Nejsem do něj zamilovaná," řeknu. "Ale jsi," řekne Knox lhostejně. "I Finn to ví." "O čem to mluvíš? Řekl ti něco?" Knox pokrčí rameny a zkoumá mě těma tmavýma, vševědoucíma očima. "Musí? Známe se teprve od dneška a už to cítím. On tě zná roky. Spočítej si to." Vstanu a začnu přecházet po místnosti, ruce se mi třesou, jak se to snažím zpracovat. Místnost se mi najednou zdá moc malá, vzduch moc řídký. "No, mýlíš se, ať si myslíš, že víš cokoliv. Nejsem zamilovaná do Finna." "Jasně." "Nejsem, Knoxi." "Cokoliv ti pomůže usnout, Kotě." "Přestaň mi tak říkat." "Co? Kotě?" Než na něj můžu něco hodit – urážku, vázu – seběhne Delilah ze schodů a běží ke vchodovým dveřím. Finn ji pronásleduje jako zatracenej ňouma. Oba vyběhnou ven a dveře se za nimi zabouchnou, zvuk se rozléhá po domě. Ani se nenadechnu. Chci je následovat, ale Knox – protože je to potížista – mě zase chytne kolem pasu. "Co máš se mnou za problém?" zasyčím a otočím se k němu čelem. "Nechci, abys dělala nějaký hlouposti v domě mých rodičů." "Záleží mi na mým kamarádovi. Tobě evidentně na tom tvým nezáleží, jinak bys už dávno volal Hunterovi, aby sis mu řekl, že ho jeho snoubenka podvádí." Knox si odfrkne. "Myslíš, že to Hunter neví? Podvádí ho už měsíce." Otevřu pusu. "To myslíš vážně?" Jak to dělá? Jak má nad těma chlapama takovou moc? Knox mě tlačí k oknu, jeho sevření kolem pasu je pevný. Cítím každej centimetr jeho těla přitisknutý k mýmu. To teplo. Ty svaly. Jeho vůni. Všechno se to kolem mě omotává a znemožňuje mi jasně myslet. Je to divnej pocit, tak divnej, že ani nevím, jak ho nazvat. Můžu jenom říct, že si bolestně uvědomuju Knoxovu přítomnost. Je to, jako by byl všude najednou. Nebo možná takhle reaguju, protože už je to tak dlouho, co se mě naposledy dotýkal nějakej chlap. Snažím se soustředit na scénu za sklem. Finn a Delilah se hádají u bazénu. Finn má ruce zaťaté v pěst podél těla, čelist napjatou frustrací. Delilah na druhou stranu vypadá klidně. Neslyším, co říkají, ale nepotřebuju to. Už jsem tuhle scénu viděla hrát příliš mnohokrát – Finn prosí, Delilah ho vodí za nos. V žaludku se mi svírá hořký uzel. "Jestli je chceš špehovat, Kotě," říká Knox, rty má blízko mého ucha, "můžeš odsud mít dobrej výhled. Aspoň se jim nebudeš plést do zelí. Můžeme je i pomlouvat, jestli chceš. Tak mi řekni, Sloane, o čem se podle tebe teď hádají?" Snažím se nevnímat, jak lechtá jeho dech, jak mi naskakuje husí kůže na krku. "Asi o tom, že ho nadobro opouští," řeknu. "Mýlíš se. Nikdy ho neopustí. A on ji nikdy nenechá jít. Jsou spřízněný duše. Toxický spřízněný duše. Ale tak to je. Ten cyklus nikdy neskončí." V jeho tónu je něco téměř rezignovaného, jako by už tuhle drama viděl hrát příliš mnohokrát. Na rozdíl od něj se ještě nechci vzdát svýho nejlepšího kamaráda. "Novinka, Amore," řeknu, "vdává se za někoho jinýho. Tvoje teorie o spřízněných duších není zrovna fakt." "Myslíš, že se ta svatba uskuteční?" "Samozřejmě že jo." "Neuskuteční." Ušklíbnu se a otočím se k němu čelem. "Co tím myslíš? Chceš ji sabotovat?" "Nemusím. Prostě takový jsou. Rozejdou se, usmíří se. Je to jejich toxickej malej cyklus." "Jsi nemocnej, Knoxi. Vážně doufáš, že snoubenka tvýho kamaráda zlomí srdce?" "Nic by mě nepotěšilo víc, než vidět Delilah zpátky s Finnem." Jeho tón je tak ledabylý, tak nonšalantní. Chce se mi mu vrazit facku za ten samolibej výraz. "Hunter je dobrej chlap. Nezaslouží si tím procházet." "A tvůj bratr? Zaslouží si tohle? Zaslouží si být tou ženskou neustále mučenej?" "Co si myslíš, že ti na to odpovím, Sloane?" "Očekávám, že se budeš chovat, jako by ti na tom záleželo." "Myslíš, že mi na tom nezáleží?" zeptá se. "Záleží? Kdyby jo, tak už bys Delilah vyhnal z tohohle domu." "Proč bych to dělal?" "Protože je to tvůj bratr." "Bratr, kterej je očividně zamilovanej." Nemůžu tomu uvěřit. "Tohle nazýváš láskou? Ona ho využívá. Jak je tohle láska? Možná jsi nikdy nebyl zamilovanej, takže nevíš, jak to vypadá. Můžu ti s celým srdcem říct, že to takhle nevypadá." "Jak to vypadá, Sloane? Je to stejný jako city, který chováš k Finnovi? Protože to vypadá fakt mizerně."