„Zajíčku,“ vydechnu a překonám vzdálenost několika dlouhými kroky, vtáhnu ji přímo do své náruče. Vpije se do mě. Prostě se vklíní do mého těla, jako by tam patřila. Bez váhání. Políbím ji na čelo, mírně se ohýbám, protože bez podpatků je vždycky menší. „To není tvoje vina,“ zamumlám. „Sračky se stávají.“ „Opustila jsem ho,“ zašeptá. „Věděla jsem, jak psychotický dokáže být, když se cítí opuštěný.